To, že je kolem nás plno odpadků, je prostě fakt a měli bych s tím něco dělat. Neviditelná ruka trhu nás ovšem stále uklidňuje, že to tak strašné není a že si příroda a my najdeme cestu, jak se ze všeho ve zdraví dostat. „Ekonomický růst je přece důležitější než čistá voda nebo ty vaše výmysly“, je slyšet z vyšších míst. Současně slyšíme, že „vše vyčistí naše nové technologie, není třeba se ničeho bát“.

Pravdou zůstává, že ne všichni jsme ochotni vzdát se svého standardu. Přestože lidé demonstrují a na sociálních sítích vedou bouřlivé diskuze, je jen hrstka těch, kteří mají vlastní kompostérii, do práce jezdí na kole a nakupují výrobky bez obalu. Bohužel jsme si na leccos zvykli, růst ekonomiky těmto podnětům moc nepomáhá a když budete chvíli stát v kavárně, kde se prodává káva s sebou a budete počítat, kolik lidí reálně využije nabídku například pronájmu hrnečku, do kterého si bude moci kupovat kávu opakovaně, oproti tomu, že každý den spotřebuje jeden kelímek, počty budou až směšné.

A moje otázka tedy zní: Proč? Jsme tak líní, že nejsme ochotni přiložit ruku k dílu nebo je nám to reálně jedno? Já jsem nikdy nebyl mistr v recyklaci. Vlastně mi donedávna moje manželka musela pokaždé připomenout, kam papírový hrneček nebo plastový pytlík správně patří. Není v tom obecně úplně jasno. Může do plastu obal od rybího filé nebo je to směsný odpad, protože je obal znečištěn právě od té ryby?

V Kanadě, odkud žena pochází, je to jiné. Veškerý plast, který dáváte do kontejneru na plast, musí být čistý. Takže v Kanadě myjete kromě normálních talířů a skleniček také pytlíky, za které už jste zaplatili v prodejně, a ještě jednou zaplatíte při recyklaci. Jednou jsme obal hodili ho do směsného odpadu bez umytí. V Kanadě nejsou popelnice zabezpečeny proti vniknutí, takže se v noci dovnitř vloupal hladový mýval a celý obsah popelnice rozházel po zahradě. Já jsem to pak 2 hodiny uklízel, vážně chuťovka. Člověk často změní názor, když se konkrétní věci reálně dotkne. Takže když jsem shrabával tu kupu odpadků a přemýšlel nad tím, jestli nebohý roztomilý mýval náhodou nesežral i igelit od ryby, který jsem z lenosti neumyl a třeba teď někde umře, něco se ve mně probudilo.

Ale zpět ke značkám, retailerům a jejich pohledu na ekologii a udržitelnost. Mám někdy pocit, že kolem sebe vidíme jen povrchní pozlátko. Vlastně nikoho úplně nebere problém skutečně řešit, protože je komplikovaný a přidělává práci. Je v kurzu o něm mluvit a samozřejmě i souhlasit. Dokonce jsou značky, které se takříkajíc vezou na vlně ekologie a využívají ji k lecčemu, hlavně ale ke zvýšení prodejů. Problém je v tom, že takhle se pro záchranu planety reálně nic neudělá. „Eco“ se stalo takovým novodobým odpustkem. Daní za to, aby měl spotřebitel značku rád, což je dost krátkozraké. Speciálně příslušníci generace Z to musí dříve nebo později prokouknout.

Jsou ale značky, které svým poselstvím žijí. Až skoro ikonický Lush, který své Naked stores promuje obnaženými jedinci pobíhajícími ulicemi Londýna. Nebo aktuálně Nordstrome, který ve svém newyorském obchodě v srdci Manhatanu otevřel sekci, která nabízí již použité nebo vrácené zboží. Na jednu stranu atraktivní zlatý důl všech hledačů unikátních kousků, kteří dokáží trávit hodiny prohrabáváním blešáků. Na stranu druhou děláte něco i pro ty druhé. Nebo pro nás všechny. Ale ještě zpět k Lush. Veškerý obalový odpad, který produkují, jejich recyklační linka sbírá a následně vrací zpět do systému pro obaly nové.

A tak si říkám, jestli bychom se neměli inspirovat raději u značek, které to myslí vážně, než prázdnými frázemi politiků na summitu G7. Neměli bychom najít opravdu přidanou hodnotu našich výrobků a značek, než pouze kopírovat něco, o čem si myslíme, že tím naši zákazníci žijí? Ekologie jako taková musí být v základu DNA každé značky, která chce v dnešní době uspět. Není ale možné kázat vodu a pít víno. Já prostě nevěřím žádné značce, která slušnost, ohleduplnost a ostatní standardní principy, které nám vštípili rodiče ještě, než jsme šli do školy, využívá pro marketingovou strategii, aniž cokoli z ní hodlala naplnit reálnými skutky. Myslet si, že značky kvůli tomu bude mít někdo radši, je stejné jako nevěra a lež. Tenhle přístup má krátké nohy a tendenci dostihnout vás v té nejméně chtěné situaci. A špatně se to pak žehlí. Někdy to už opravit ani nejde.

Petr Šimek, Prezident POPAI CE / Wellen Retail Experience