10. září

Buršová: Genderové stereotypy slouží jen někomu, kritizovat a nahrazovat je je na místě

V textu se dopouští příliš černobílého vidění světa a mnoha argumentačních faulů, reaguje autorka na článek Marka Hlavici.

číst

Stereotypy nejsou samy o sobě špatné a měli bychom být opatrní s jejich vymycováním, píše ve svém textu Opatrně s těmi stereotypy ředitel Asociace komunikačních agentur Marek Hlavica v souvislosti s pokračující kritikou vnímaných genderových nerovností, které tyto stereotypy údajně podporují. Ačkoliv má autor ve svém východisku o principiální neutralitě pojmu stereotyp pravdu, ve svém textu se dopouští příliš černobílého vidění světa a mnoha argumentačních faulů – především když bojuje se slaměnými panáky, tj. tezemi, které druhá strana polemiky ve skutečnosti nepoužívá.

Stereotyp skutečně může být vnímán jako pojem bez příznaku, jako kognitivní zkratka, která nám pomáhá vyhodnotit situaci rychle, bez dlouhého zvažování všech perspektiv a faktorů. Na tom není nic objevného, to se snad dozví každý středoškolák v základech společenských věd. Naši předci si rychle zvykli za zašustěním keře vidět skrytého predátora, který se je chystá přepadnout, a plody určitých barev či vůní konzumovali s vyšší opatrností, protože by mohly být spíš jedovaté. V obou případech tyto stereotypy úspěšně fungovaly jako mechanismy k přežití.

Problém je, že tyto stereotypy byly a jsou založeny na objektivních, vědecky (hlavně biologicky) prokazatelných základech. To ale vůbec nelze říct o stereotypech, o kterých píše autor a o kterých vedeme širší diskusi – jedná se o stereotypy o různých skupinách, které historicky zažívají diskriminaci a teprve nyní se jim daří se hlasitěji ozývat a tyto stereotypy nabourávat a poukazovat na jejich škodlivost.

Drtivá většina stereotypů z oblasti genderu, sexuality, rasy, náboženství či fyzického i duševního zdraví nemá základy v biologii, ale v sociální konstrukci, tj. na základě nějakého návyku je vymyslel člověk. Autor píše, že tento návyk vyplývá právě z oné potřeby přežít ve složitém a nebezpečném světě, a jako příklad uvádí člověka v uniformě policisty, kterého se nepůjdeme ptát, proč stojí uprostřed křižovatky a mává, ale automaticky uposlechneme jeho pokynů, protože už stereotypně víme, co znamená jeho uniforma a jaké jsou jeho funkce. Tento příklad je ale úplně mimo – nemluvíme zde o nějaké méně uchopitelné představě, ale jasně kodifikované a institucionalizované kolektivní vědomosti, která zcela objektivně slouží všem bez ohledu na příslušnost k různým skupinám.

To se ovšem nedá říct o většině stereotypů, které jsou předmětem této diskuse. Zkratky typu „ženy se nezajímají o politiku,“ „dívky nejsou dobré na matematiku a programování,“ „kluci nepláčou,“ „ženy jsou přirozeně empatičtější a něžnější, a tudíž lepší pečovatelky“, „muži to s malými dětmi moc neumí“ nemají oporu ve vědě či nějaké objektivní danosti, jakkoli se nám to tak zdá, protože se tak tradují od nepaměti. To, že se něco nějak dělalo „od vždycky“, vůbec nutně neznamená, že je to optimální, správné a žádoucí. Vzpomeňme otroctví a rasovou segregaci, dětskou práci, nemožnost žen volit či pouštění žilou.

Nepřehlédněte:
Hlavica: Opatrně s těmi stereotypy

Ne, tyto stereotypy nepomáhají přežití „nám, našemu druhu“, ale usnadňují život jen úzce vymezené skupině v rámci tohoto druhu. Ano, v případě genderových stereotypů – mužům. A pokud se díváme na sociální nerovnosti intersekcionálně, tedy napříč různými osami znevýhodnění a diskriminace, lze tuto úzce vymezenou skupinu hruběji popsat jako bílého heterosexuálního muže, který je celkem zdravý a materiálně zajištěný.

Autor původního textu píše, že stereotypy „nejsou kýmsi zlovolně vytvořené konstrukce k ujařmení toho či onoho“, což ale právě není tak docela pravda. Klíčový je zde přístup do veřejného prostoru a k moci, tj. kdo určuje pravidla fungování společnosti, kdo vytváří a schvaluje legislativu, kdo vnáší do společného prostoru, jaká témata a jaké preference dle své (omezené) životní zkušenosti, kdo rozhoduje, co je správné a co ne, kdo interpretuje svět a „vypráví příběhy“.

Je nepopiratelné, že po většinu historie to byli převážně muži. I dnes, v moderním státě 21. století, opanují muži většinu (nejen českého) veřejného prostoru – v politice, vědě, byznysu či v médiích. Není to tak, že všichni máme k vytváření společenských pravidel stejný přístup a stejné možnosti, a to navzdory našim schopnostem. Není to tak, že zavedené a udržované stereotypy vznikly nezávisle, aby sloužily jako praktická vodítka a usnadňovaly život všem stejně. I když ne vždy vědomě a se zlým úmyslem, většina genderových stereotypů slouží mužům, k udržení jejich mocenských pozic a pohodlí a s pokračujícími negativními dopady na ženy.

Nejlépe je to vidět právě v otázkách péče. Ve společnosti existuje polovědomá představa, že ženy jsou biologicky předurčeny pečovat – o děti či další blízké, postižené, méně soběstačné a stárnoucí členy rodiny; zatímco muži na péči „prostě nejsou“, tak chodí do jiných zaměstnání a vydělávají (více peněz). V souvislosti s tím zůstává péče značně neviditelná, podhodnocená, považovaná za samozřejmost – ženy se mají vzdát veškerých vlastních aspirací, placených zaměstnání a kvality svého života a obětovat se pro ostatní.

Psali jsme:
Rok bez Sexistického prasátečka

Důsledky těchto stereotypů jsou dalekosáhlé a zásadní pro životy všech: péče o děti (budoucí daňové poplatníky, tj. „přežití druhu“) je považována za věc individuálních žen, neformální péče (o postižené, nesoběstačné, stárnoucí blízké) je téměř neviditelná, a také placená pečovatelská zaměstnání, kde se „tradičně“ kumulují ženy, jsou hrubě podfinancovaná.

Ženy kvůli péči čelí na pracovním trhu mnoha překážkám, které v součtu vedou k průměrně nižším mzdám, platům a později starobním důchodům. I když ženy práci mají a třeba dobře placenou, očekává se od nich, že doma nastoupí na druhou směnu, aby obstaraly ostatní, rodinu a domácnost, bez ohledu na jejich volný čas a kvalitu života. Všude tady vidíme důsledky oněch genderových stereotypů – které nám mají údajně pomáhat.

Je vidět, že to s těmi stereotypy není tak snadné, jak nám vypráví autor původního textu. Ty genderové rozhodně nevznikly nezávisle, jako užitečné pro všechny, ale zavedli je a udržují ti, kteří převažují ve veřejném prostoru a drží většinu rozhodovacích pozic a moci. A jejichž zájmům, preferencím, potřebám a pohodlí slouží. Po dlouhých miléniích se ovšem poslední dekády (ve světě) a poslední roky (u nás) začíná něco měnit. Čím více se ženy (a příslušníci dalších tradičně znevýhodňovaných skupin) začínají dostávat do veřejného prostoru, tím více je slyšet jejich hlas, jejich (jiná) životní zkušenost, jiné potřeby – a tím víc dochází ke zpochybňování zažitých stereotypů.

Cílem přitom není, jak si představuje autor, všechny stereotypy plošně vymýtit, ale kriticky je nahlédnout z nové perspektivy – s vědomím, že vznikly historicky a nadále se dnes udržují v určité mocenské dynamice, která není rovná pro všechny skupiny. Nově si dovolujeme ptát se, jak ten či onen stereotyp vznikl, zdali je založen na něčem objektivním a jaká je jeho užitečnost, zda slouží všem podobně a nikomu neubližuje. A docházíme k tomu, že drtivá většina těchto sociálně konstruovaných stereotypů je přinejmenším problematická, znesnadňující život mnoha lidem, přinejhorším ale také životu nebezpečná.

Vezměme si např. všechny mýty a stereotypy spojené se znásilněním – ta stereotypní představa ženy, která jde v noci opilá v minisukni temným parkem, kde na ni vyskočí sexuálně frustrovaný muž s nožem. Drtivá většina znásilnění se přitom stane ve známém prostředí, se známým člověkem. Žena není opilá a má na sobě džíny, tričko – nebo pracovní kostým. Motivací muže není úchylka či extrémní sexuální frustrace, ale spíš jednoduše pocit, že mají na sex s touto ženou právo, a protože nad ní mají nějakou moc nebo větší fyzickou sílu, není pro ně problém si tento sex vynutit.

Žena pak nejčastěji takové znásilnění ani nenahlásí, protože už ví, že jí stejně nikdo nebude věřit a naopak ona se stane terčem ponižování a útoků, zatímco násilníkovi by se nestalo nic nebo by vyvázl se směšně nízkým trestem. „Mohla si za to sama,“ „neměla ho provokovat“, „nejdřív to chtěla, ale ráno si to rozmyslela“, „chce se mu pomstít a zkazit mu život,“ – další ze série stereotypů, kde je mi užitečnost a pomoc „přežití lidského druhu“ nejasná.

Vraťme se ale ke konkrétním tezím původního textu. Autor upozorňuje, že jistá „britská nezisková organizace razí zrušení rozdělení hračkářských obchodů na chlapecká a dívčí oddělení.“ (Ach ty neziskovky! Ještě že je máme, jinak bychom si je museli vymyslet, abychom měli na koho svádět všechna příkoří moderního světa). Je poměrně překvapivé, že takovou tezi použije odborník na komerční komunikaci v roce 2019.

Otázka příliš stereotypního vnucování „růžových, nebo modrých hraček“ a obecněji větší diverzita a inkluzivita a svoboda voleb pro děti (i dospělé) bez rozdílu pohlaví se řeší v každém lepším marketingovém oddělení – není to aktuální výmysl nějaké jedné neziskovky. Zdrojem tohoto zájmu však není „ustupování ukřičené agresivní menšině“, jak se často (stereotypně) traduje, ale jednoduše tvrdé tržní mechanismy. Zatímco dříve drželi většinu peněz „bílí zdraví heterosexuální muži“, kteří tak určovali poptávku a nabídku, dnes se opět k moci a penězům dostávají i další skupiny – s jinými zájmy, potřebami a preferencemi.

Tito noví hráči na trhu nechtějí žit podle dříve nastavených pravidel – a protože nově mají kromě rozhořčení také plné peněženky, mají také moc původní pravidla narušovat a zavádět nová. Dívky chtějí programovat, ženy řídit také jiné auto než to, kam je potřeba naskládat děti a nákupy, chlapci chtějí tancovat a muži mají zájem o wellness a domácí potřeby, protože rádi vaří a pečou.

Psali jsme:
Společně jsme silnější

Že se tedy firmy více a více zajímají o vyšší diverzitu a inkluzivitu, že nově staví svoje značky bez genderových stereotypů, je jednoduše racionální tržní jednání. Tyto společnosti si dobře uvědomují, které skupiny potenciálních zákazníků zůstávají neosloveny, a nově nyní počítají, že větší zisky přijdou, když se vyvarují stereotypů a naopak nabídnou lidem větší svobodu: ženy mohou pít pivo a boxovat, muži žehlit, měnit plínky a chodit na jógu a pilates.

Autor staví dalšího slaměného panáka v otázce regálů s hračkami: cílem není, jak si on představuje, chaoticky promíchat panenky a auta – jen je neoznačovat jako „pro holky“ a „pro kluky“ a nepoužívat tolik striktní dělení na růžovo-bílou a modro-černou. Totéž se opakuje v dalším odstavci ohledně kosmetických výrobků a domácích potřeb pro dospělé. Intimní hygiena i dekorativní kosmetika je dost objektivně vyráběna pro ženy, je tedy logické, že bude jako pro ženy vystavena.

I když zatímco v otázkách menstruace je věc pevně daná, i otázku dekorativní kosmetiky můžeme relativizovat – chlapec či muž si přece taky může chtít korektorem zakrýt nerovnosti pleti, namazat rty balzámem a ti opravdu odvážní si nalakovat nehty. Toaletní vůně a parfémy také přece nejsou objektivně mužské a ženské. Mnoho společností vyrábí unisex vůně, podobně jako máme unisex šampony a sprchové gely. (Prosím Vás, jak nejistý musí být muž ve své maskulinitě, když se pro něj musí začít zubní pasta prodávat v černém obalu a s nápisem „for men“? Jakože ta klasická v bílém obalu a bez explicitního označení je málo mužná? Vážně?)

„Proč nedat řasenky někam vedle šroubováků a zpevňující tělové gely k pivním speciálům?“, ptá se autor. Taky se ptám – proč? On to někdo vyžaduje? Kosmetika patří do kosmetiky, domácí potřeby, hobby a kutilské nástroje zase do jiného oddělení. To přece nikdo nezpochybňuje.

Zpochybňuje se to, že by v rámci těchto oddělení bylo nutné dělit je na „pro ženy“ a „pro muže“, pokud pro to není skutečně objektivní důvod. Ano, vložky a tampony jsou pro ženy. Kondomy a lubrikační gely ale opět může chtít koupit kdokoli. Opravdu tolik mužů a žen věří, že ženy nedokáží složit polici, spravit odtok, stavět na zahradě chodník či přeházet kompost? Že muži nemohou sterilizovat dudlíky, pomáhat dcerám a klidně i synům navlékat korálky do vlasů a připravit pro celou rodinu nedělní oběd včetně vynikající bábovky?

Proč si pořád necháváme vnutit tyhle hloupé stereotypy, když sami z vlastní zkušenosti víme, že život je mnohem barevnější a krásnější, když máme všichni větší svobodu vyjádřit, co je nám milé, příjemné a autentické, nikoli to, co nám společnost říká, že bychom měli?

Vymýcením stereotypů nespějeme k nekonečnému chaosu, jak varuje autor. Pokud mluvíme o těch sociálně konstruovaných, genderových, spějeme s jejich narušováním a odbouráváním k větší svobodě pro všechny. K možnosti rozvinout naše autentické potřeby a zájmy. Spějeme k větší barevnosti, pospolitosti a kvalitnímu a hlubšímu prožití života. Tím ovšem narušujeme ony oslavované „tradiční hodnoty“ a jistoty, které některým skupinám lidí po milénia vyhovovaly.

Proto je logické, že tito lidé jsou nyní vyděšení, že ztrácí své výhradní postavení, a znejistělí, jak se chovat v novém světě, jehož pravidla a stereotypy už neurčují jen oni. Někdy pak tito lidé staré pořádky agresivně a násilím brání. Nikdo jim přitom neupírá, aby nadále žili ve stereotypech, které jim vyhovují (a pokud vyhovují také jejich partnerkám, partnerům a dalším blízkým). Ale měli by pochopit, že jiní lidé chtějí žít jinak a možnost svobody a volby by měla existovat pro všechny.

Autorka se dlouhodobě zabývá genderem a jeho pokrytím v českém veřejném prostoru.

Jak AI mění česká média? Čtěte v MAM 13/2024.

Redakce MAM

Další zajímavé čtení