V této válce se nerespektují žádná pravidla. I podle zkušených novinářů je obzvlášť intenzivní, říká fotograf z Kyjeva Albert Lores, který dokumentuje invazi na Ukrajině.
Výstava fotografií v galerii DOX Černí motýli, které pro organizaci Člověk v tísni vyfotografovali Albert Lores (na fotografii) a Manu Brabo, měla původně být o situaci v ukrajinském Donbasu, kde válka probíhá už osm let. Pak ale vypukla ruská invaze. „Rozhodli jsme se výstavu koncipovat z toho, co jsme na místě dokumentovali. Zhruba osmdesát procent fotografií je z aktuální situace. Je třeba o ní mluvit,“ říká původem španělský fotograf Albert Lores.
Kde všude jste fotili?
V Kyjevě, v Buči, Irpinu, Hustomelu, v Charkově. Snažíme se ukázat humanitární krizi po celé Ukrajině. Působivý je například záběr cesty lidí prchajících z Buči lesem, protože to bylo jediné relativně bezpečné místo. Kousek od trasy sice vede silnice, ta ale byla v hledáčku ostřelovačů a dělostřelectva.
Jak lidé reagují na to, že je fotíte?
Z pohledu reportážního fotografa jsou podobné situace na práci jednodušší. Lidé se o nás příliš nestarají, mají podstatnější věci na mysli, když se snaží zachránit si život. Rozumí tomu, že jsme tam, abychom světu zprostředkovali dění na místě a naprostá většina to oceňuje a nechávají nás pracovat.
Když se pohybujete s nimi, máte nějakou ochranu?
Bez toho není radno se v oblasti pohybovat, několik novinářů i tak zemřelo. Je opravdu třeba mít helmu, vesta s nápisem „press“ vás v této válce neochrání, i novináři a fotografové jsou terčem. Na auto kolegů Rusové stříleli, i přes jasné značení, že jde o tisk.
Můžete to porovnat s jinými konflikty?
Byl jsem v Myanmaru, v Kašmíru, kde ale nebyly konflikty tak vyhrocené. I v Donbasu před osmi lety byli novináři lépe chráněni. V této válce se nerespektují žádná pravidla. I kolegové, kteří dokumentovali jiné války, říkají, že tato je obzvlášť intenzivní. Třeba tu máme fotografii zachycující lidi prchající z Irpinu, kteří v prvních týdnech války jdou s bílými praporky. Ty ukazují, že jde o civilisty. Po pár dnech je ale přestali používat, protože se kvůli nim stali terčem. V tomto koridoru pro evakuace zemřelo několik desítek lidí. Byl to pro každého dramatický úsek, protože je ruští vojáci ostřelovali. Na jiné fotografii můžete vidět přikrytá těla dobrovolníka a matky se synem. Ti byli zastřeleni uprostřed koridoru, před památníkem konce druhé světové války a pár set metrů od místa, kde čekaly evakuační autobusy.
Jak se vy sám s takovou situací psychicky vyrovnáváte?
Pro mě je to podstatně jednodušší. Já neprchám ze zničeného domova, jsem tam, protože je to moje práce a sám jsem se tak rozhodl. Můžu kdykoli odejít, mám více informací. Každé ráno máme briefingy, kde se s kolegy dozvídáme a sdílíme dostupné informace o ruských liniích, jaká je situace s ostřelováním, cestami, check-pointy. Víme, do jakých oblastí můžeme vyrazit, i když je to samozřejmě pokaždé riskantní. Vždy musíme být na pozoru, naslouchat, jak daleko se střílí a bombarduje, protože se situace může změnit každou chvíli. Psychika funguje zvláštním způsobem. Pomáhá mi, že moje práce může přispět k dokumentování a šíření informací o situaci. A také, když Manu a já odložíme fotoaparáty a sami s evakuací pomáháme, pokud je na místě více novinářů.
Chodíte jako novináři ve skupinách?
Nejbezpečnější je se pohybovat v malých skupinkách. Každý má jiné informace, lépe se orientujete, je vyšší pravděpodobnost, že uslyšíte blížící se nebezpečí, můžete si pomoci. Nesmí nás být moc, protože se stáváme terčem. Maximálně tři čtyři novináři s člověkem, který se v místě vyzná, jedno auto. Sám může člověk vyrazit do míst, kde je aktuálně bezpečí, když se zajímá o konkrétní téma.
Navštěvujete místa opakovaně?
Pracuji na dlouhodobých projektech. Na výstavě je též fotografie staršího páru, který žije kousek od letiště v Doněcku, k nim jsem se od roku 2014 několikrát vracel. Už tehdy byli na situaci zvyklí, mají sklep zařízený jako bunkr i s postelemi. Nějakou dobu jsem tam ale nebyl, teď tam probíhají opravdu těžké boje, není, jak se s nimi spojit. Doufám, že jsou v pořádku, že se za nimi podívám, až snad válka skončí.
Bylo pro vás možné se setkat i s ruskou stranou?
To by bylo opravdu nebezpečné. V počátku invaze se kamarád z polské agentury setkal s ruskými vojáky u jejich check‑pointu. Stříleli mu na fotoaparát, sebrali mu počítač. I tak měl velké štěstí, protože týden na to začali Rusové střílet na všechno okolo. Slyšeli jsme záznam ruských vojáků, kteří dostali rozkaz střílet na všechny v oblasti, protože každý může odhalit pozice ruských vojsk ukrajinské obraně. Stříleli na auta, na nichž bylo rusky napsáno, že vezou děti. Byl jsem nedaleko od toho, když zastřelili amerického novináře a dalšího z Kolumbie zranili.
Mluvíte s lidmi, které fotíte?
Novináři se o to snaží, ale když jsou lidé na cestě, většinou zažívají paniku, nechtějí nebo nejsou schopni mluvit. Je to možné v centrech pro uprchlíky nebo na nádražích, kde v relativním bezpečí čekají na další fázi cesty. Každý má jiný příběh. Jsou lidé, kteří se rozhodli odejít hned a znají „jen“ zvuky války. Další, hlavně třeba z Buči, byli svědky rabování, viděli, jak Rusové střílejí lidi na ulici nebo když jim zabili členy rodiny. Některá svědectví byla strašlivá, mysleli jsme si, že jde o izolované incidenty, ale když byla Buča před pár dny osvobozena, začalo se ukazovat, že jde o systematickou činnost. Novinář a kamarád z The Wall Street Journal, s kterým často spolupracuji, mi situaci po odchodu Rusů popisoval jako apokalyptickou. Viděl masové hroby, kulkou do hlavy zastřelené lidi se svázanýma rukama, napůl spálená těla nahých žen, která Rusové nestihli zlikvidovat. Nevím, co může být blíž genocidě.
Sám žijete v Kyjevě, je to tak?
Ano, přestěhoval jsem se tam před šesti sedmi lety. Bydlím v relativně klidné části, patnáct minut od místa, kde ještě nedávno byli ruští vojáci. Teď je obrana vytlačila, ale pořád je riziko útoku ze vzduchu.
Váš obyčejný den vypadá jak?
Leckdy to začínalo v noci, kdy byly slyšet výbuchy nebo vidět požáry. Pak zjišťuji, co a kde to mohlo být, abych to mohl dokumentovat. Jinak sledujete aktivní a evakuační oblasti, zjišťujete informace od dobrovolníků, kteří jsou na místě, tiskových zástupců vlády a armády… Podle toho vyrážíte fotit. To jsem většinou řešil během zákazu vycházení. Jako zástupce tisku sice můžete být venku i během zákazu nebo v noci, ale je to nebezpečné. Zvlášť když jedete autem v noci, to může velmi znervóznit i ukrajinské vojáky na check-pointech, kteří mohou situaci špatně vyhodnotit.
Co běžné věci – jak cestujete, co jíte?
Pro mě to jednodušší, díky tomu, že žiju v Kyjevě. Mám auto, které mám ale zároveň připravené jako evakuační vozidlo, takže se s ním snažím nejezdit do nebezpečných oblastí, abych o ně nepřišel. Jídlo se pořád dá koupit v supermarketech, i když je tam o dost méně zboží. Hned na začátku invaze jsem si připravil zásoby jídla a vody, protože hrozilo, že může být město obklíčeno, odříznuto nebo se nebude smět vůbec vycházet. V Mariupolu nemají jídlo, pití ani elektřinu dlouhé týdny. Logistika je náročná, někdy se dalo jet hromadnou dopravou. Novináři auta většinou sdílejí, takže se k někomu můžete přidat. Původně bylo možné se dostat blízko k prvním liniím, ale po vraždách novinářů ruskými vojáky se situace zpřísnila, podaří se to málo lidem. S jednotkami ukrajinských vojáků kvůli riziku vyráží málokdo.
Někteří vojáci ale díky telefonům a sociálním sítím také v podstatě fungují jako váleční fotografové…
Jsou vlastně součástí médií. Mají přístup, mohou fotit mobilem. První záběry z některých míst se objevují od vojáků nebo lidí z dané oblasti. Je to něco jiného než práce profesionálních fotožurnalistů, vzájemně se doplňujeme. Oni zaznamenávají situaci, my děláme reportáže s narativem, zachycujeme kontext.
Vracíte se na Ukrajinu?
Ano. Vlastně jsem dlouho zvažoval, jestli sem vůbec přijet. Rozhodl jsem se, až když se ukázalo, že Manu nemůže. Je pro mě důležité mluvit o fotografiích a situaci, kterou dokumentuji. Ještě to médiím a lidem více přiblížit. Na Ukrajině je sice hodně novinářů, ale děje se tam také mnoho věcí, o kterých je potřeba informovat. Válka nekončí. A máme tu třeba foto ženy, z Irpinu se dostala do soukromé školky, kterou majitel otevřel pro uprchlíky. Starají se o ně, ale pořád je to těžké, nemají se kam vrátit, přišli o domov. Je také třeba dál sledovat, co s nimi bude.
Rozhovor je součástí vydání Marketing & Media 15/2022, které vyšlo v pondělí 11. dubna.
