V životě jsem postupně dostala tři rady. Jsou to pravidla, jimiž se řídím doteď.
Bylo mi 28 let, měla jsem čerstvě dokončené studium sociologie, za sebou dvě roční stáže v zahraničí, dva roky praxe jako PR manažerka a rok jako analytička. V tu dobu jsem dostala nabídku postavit a vést výzkumný tým skupiny CME v šesti zemích střední a východní Evropy. Ego si sice povyskočilo radostí, ale mé sebekritické já jej vzápětí přehlušilo. Sama sebe jsem horko těžko přesvědčovala, že na to mám. Pár sklenic vína v zakouřené kavárně a věta, kterou mi tehdy řekl kamarád, mě katapultovala do světa opravdového byznysu: „Nic, z čeho se ti na začátku netřepou kolena, nemá smysl začínat.“ A tak jsem to zkusila.
Moje rozhodnutí mě stálo desítky propracovaných nocí a pár litrů slz. Uřídit Rumuny, Bulhary, Ukrajince, Slovince, Slováky, Čechy a Chorvaty, to byla velká zkouška „leadershipu“ a diplomacie. Ale jen díky tomu vznikl na mediální poměry unikátní tým, který spojoval „insight“ z různých oborů a umožnil firmě propojit její znalosti napříč zeměmi.
Od té doby, když cítím třesoucí se kolena, vím, že mě čeká zajímavé dobrodružství.
Stále jsme na startovní čáře
Náš evropský výzkumný tým měl za úkol poznat diváka lépe, než zná on sám sebe. Sledovali jsme jeho potřeby, zájmy, specifika daného trhu. Odhadovali jeho očekávání. Stavěli jsme televizní program ne na trendech, ale na náladě ve společnosti. Občas jsme zkusili zariskovat, a to buď ve jménu škálovatelnosti, nižších nákladů, nebo víry ve společné evropské hodnoty. Ne vždy to vyšlo tak, jak jsme si představovali, a v jednom z takových momentů se ke mně dostala druhá rada: „Není to ten nejsilnější, kdo přežije, ani ten nejinteligentnější, ale ten, kdo se dokáže nejlépe přizpůsobit.“
Darwinova teorie v reálném byznyse. Když uděláte chybu, nebojte se ji přiznat. Když nasadíte pořad do špatného slotu a divák si ho nenajde, přesuňte ho. Když uděláte rozhodnutí, které zákazníkům nepřináší vámi zamýšlenou přidanou hodnotu, změňte ho. V každý moment jsme na startovní čáře a rozhodujeme se, jak nejlépe umíme podle všech dostupných informací. Vždy můžeme něco udělat lépe. A tak je důležité netrápit se tím, co se nepovedlo, ale soustředit se na řešení. Čím dříve se dokážeme přizpůsobit, tím méně děr pak budeme látat.
Charakter je víc než zkušenosti
Ruku v ruce s řízením projektů jde řízení lidí. Velké týmy jsem vedla na Nově a pokračuji i teď v Alza.cz. Velké týmy neutáhnete mikromanagementem. Praxe velí vybudovat si pod sebou strukturu se zodpovědnými lídry. Ale kde ty schopné lidi najít? Překvapivě často už ve firmě jsou, jen nedostali šanci. V každé firmě je několik 28letých Monik, které by si o tu roli samy neřekly, protože do ní přece zatím nedorostly (i když po ní touží).
Třetí rada tedy zní: „Dej lidem přesně tolik zodpovědnosti, kolik unesou.“ Manažera to stojí odvahu a víru v lidi, k tomu trochu času hlavně na začátku spolupráce. Každý personalista jistě rád s naskočením nováčka pomůže a cenné jsou i vazby na mentora.
Když uděláte rozhodnutí, které zákazníkům nepřináší vámi zamýšlenou přidanou hodnotu, změňte ho. V každý moment jsme na startovní čáře
Jako manažer si jen pro jistotu dvakrát rozmyslím, komu zodpovědnost předávám. Víc než zkušenosti mě zajímá, jaký má vybraný lídr charakter. Už jsem totiž v praxi zažila neodstranitelné vedoucí, kteří veškerou energii a zkušenost vkládali do své nenahraditelnosti. Na druhou stranu jsem viděla vyrůst kolegy během pár měsíců do velké role. A že jim sluší!
Už dvanáct let dělím čas mezi své děti, muže, práci, sebe a své přátele. Máme momenty, kdy se řítíme světelnou rychlostí na několik stran, ale i ty, kdy nám vše krásně ladí. Kolena se nám třesou na začátku každého školního roku, děti mají zodpovědnosti přesně tolik, kolik unesou, a my s mužem se tomu všemu snažíme přizpůsobit hlavně své diáře. Do toho mého se každoročně vejde vedle hor, ledových sprch a Netflixu ještě mentoring pro #holkyzmarketingu a školení #IamRemarkable pro Google. To abych si občas praskla tu svou bublinu.
