Mezi pomocí a cynismem

Jak značky a média — snad i v dobré víře — berou lidem důstojnost. Jen proto, že jsou uprchlíci. Příběh Jarmily Štukové a Andreje Štuka z cesty z Ukrajiny do Česka.

Válka s sebou pokaždé přináší utrpení. Do válečných oblastí se s ženou Jarmilou vydáváme už mnoho let, takže si z vlastních zkušeností uvědomujeme důležitost rychlé a efektivní podpory. Proto když přišla žádost o konkrétní humanitární pomoc od ukrajinské domobrany, neváhali jsme a 28. února se vypravili do země, odkud naopak davy lidí prchaly.

Vezli jsme spacáky, karimatky, taktické rukavice nebo funkční prádlo. Po cestě jsme v polském Krakově přibrali krabice s léky, škrtidla a další zdravotnické potřeby. Ve Lvově na západní Ukrajině jsme pak veškerý materiál předali místním, jenže nám selhal odvoz zpět na hranice. A tak jsme se vypravili na místní nádraží s tím, že to zkusíme vlakem.

Ale to byla naivní představa: kvůli záplavě lidí jsme na jízdenky mohli rovnou zapomenout. Slyšeli jsme odpověď: „Hele, my tady zachraňujeme matky s dětmi, aby odjely co nejdříve. Vy se do vlaku nedostanete.“ Jasně, to je fér.

Jenže problém byl čas. Od deseti večer je na Ukrajině omezené vycházení a my se potřebovali dostat na hranice přes checkpointy, na kterých vojáci i domobrana střeží oblast před ruskými diverzanty a tím se vytvářejí stojící zácpy směrem k hranici.

Pak ale jakákoliv unijní protekce skončila, na to neměl nikdo čas. Cítili jsme, jak se atmosféra změnila, nikdo už s nikým nebyl kamarád.

Řekli jsme si ale, že to zkusíme stihnout. Sehnali jsme si férového místního taxíka za 100 dolarů směrem na polský Krakovec, kam jsme se dostali ještě za přijatelného šera. Ovšem tam nás hodili do fronty mezi ostatní a všem bylo úplně jedno, jestli jsme Češi, Slováci, Ukrajinci… Trvalo tak šest nebo sedm hodin, než jsme se dostali na hraniční přechod. Protože jsme se potřebovali dostat na hranice dřív, použili jsme naše žurnalistické průkazy, díky kterým nás pustili hned s první várkou uprchlíků. Pak ale jakákoliv unijní protekce skončila, na to neměl nikdo čas. Cítili jsme, jak se atmosféra změnila, nikdo už s nikým nebyl kamarád. Každý autobus, který mířil na polskou hranici, byl nejen plný Ukrajinců, ale také Uzbeků, Turkmenů a dalších národností, včetně zahraničních studentů.

Polští humanitární pracovníci vykřikovali do megafonů jména různých destinací, kam právě vyjížděly odvozy. Slyšeli jsme „Praga, Praga“ a hned chtěli jet. Jenže jsme byli jenom dva, já a Jarmila.

Autobus nás převezl na polskou stranu k obřímu hangáru, bývalému příhraničnímu obchodnímu centru. Nikoho nezajímalo, že jsme dobrovolníci z Česka. Všemu tam velela armáda a společně s místní policií potřebovala, aby se všechno odbavilo co nejrychleji. V tom hangáru, Poláky přeměněném v uprchlický tábor, byl i klasický dětský koutek, kantýna a samozřejmě i lůžka. Polští humanitární pracovníci vykřikovali do megafonů jména různých destinací, kam právě vyjížděly odvozy. Slyšeli jsme „Praga, Praga“ a hned chtěli jet. Jenže jsme byli jenom dva, já a Jarmila. „No, to moc není. Dokážete si sehnat nějaké další lidi do Prahy?“ řekli nám. A tak jsme se snažili naverbovat někoho naším směrem. A našli jsme! Třináctičlennou rodinu, kterou jsme si pak pořád hlídali. „Hlavně nikam nechoďte!“

Samozřejmě nás neposlechli a naše pražská parta se rychle rozpadla — někdo se rozprchnul na záchod, další do kantýny.

Takže po třech hodinách v uprchlickém centru, kde jsme našli a rychle ztratili „svou“ novou rodinu, jsme nedokázali naplnit autobus do Prahy. Pak ale přišla zpráva, že z městečka Přemyšl bude vypravený do české metropole vlak. A že jestli se chceme dostat domů, musíme ho stihnout, protože pak už dlouho nic nepojede. Jenže my jsme pořád neměli tu „naši“ rodinu, a tak nám nemohli zařídit odvoz na nádraží. Nakonec se nás zželelo jednomu humanitárnímu pracovníkovi. „Já vás do Přemyšle hodím.“ Byla to super cesta, během které jsme si i dobře popovídali. Hlavně o tom, jak Poláci nenávidí Putina, a proto se snaží pomáhat Ukrajincům ze všech sil. Uběhlo 40 minut a byli jsme na místě.

Byla středa 2. března, devět večer a my se smířili s tím, že v Přemyšli strávíme noc. Tamní malá vlaková stanice už byla také spíš uprchlickým táborem a my jsme byli zase jeho součástí, sedící na zemi a čekající.

Na nádražní tabuli odjezdů ale Praha nikde nebyla. „Prosím, my chceme jet kamkoliv, zaplatíme si,“ říkali jsme u okénka. „Ale odsud už nejedou žádné vlaky. První v sedm ráno do Krakova.“ Byla středa 2. března, devět večer a my se smířili s tím, že v Přemyšli strávíme noc. Tamní malá vlaková stanice už byla také spíš uprchlickým táborem a my jsme byli zase jeho součástí, sedící na zemi a čekající.

A mimochodem, opět se tam objevila i „naše“ rodina, která se nám rozutekla v Krakovci. Byli jsme sice znovu skupinou o patnácti lidech, která se chce dostat do Prahy, ale dřív než v sedm ráno jsme neměli šanci.

Najednou nám ale přišlo zvláštní, že se na stanici začali zničehonic srocovat novináři z českých médií — TV Nova, Deník N, Novinky… A pak se rozrazily dveře a doprostřed společnosti všech těch uprchlíků, policistů, humanitárních pracovníků a vojáků napochodoval člověk a začal křičet: „Fucking Polish people, fucking Polish people. Don’t trust them!“ Byl to zcela vytočený Radim Jančura, majitel Student Agency provozující vlaky RegioJet. Vojáci se ho ptali: „What’s your problem?“ Tím problémem bylo, že jeho humanitární vlak ze Lvova do Prahy nebyl uvedený na odjezdové tabuli.

Ukázalo se, že se RegioJetu nepodařilo dohodnout s polskou správou železnic, a tak to vzal Jančura na sebe a vyvolával sám, že v 22:22 pojede vlak do Česka.

Pokračování příběhu Andreje Štuka a Jarmily Štukové z cesty z Ukrajiny do Česka si můžete přečíst v aktuálním vydání Marketing & Media 11/2022.