Zprávy z českého století

S historií zpravodajské a reportérské práce, především pak s působením tiskových agentur v letech 1848 až 1948, seznámí čtenáře nová publikace s názvem Zprávy z českého století. Obsáhlou knihu sestavil dlouholetý pracovník České tiskové kanceláře Jan Stejskal, který ji dnes se svými kolegy v Praze představil.
S agenturní prací se sám seznámil z mnoha pohledů, působil v domácí i zahraniční redakci ČTK i jako zahraniční zpravodaj. Od 90. let stál při mnoha změnách, jimiž ČTK po převratu v roce 1989 prošla a prochází. Dnes řídí její dceřinou firmu, která mimo jiné vydává internetový deník ČTK.
Při práci na knize vycházel z předpokladu, že o vzniku a vývoji politického zpravodajství nebylo zatím k dispozici mnoho informací. „Není to publikace o historii žurnalistiky, ale o lidech, kteří zpravodajství a agenturu dávali dohromady a stáli u ní během jejího vývoje, který byl několikrát násilně přerušen,“ řekl dnes Stejskalův kolega, zpravodaj ČTK a dnes člen vedení agentury Jiří Majstr.
V českém prostředí se zpravodajství dlouho vyvíjelo pod silným vlivem státní politiky, která jeho tvářnost určovala od dob rakouské monarchie až po éru komunistického Československa.
Kniha mapuje etapy vývoje zpravodajské a reportérské práce, techniky a obchodu, zejména působení tiskových agentur v letech 1848 až 1948 – v dobách mocnářství, během obou světových válek, za první republiky i kolem komunistického převratu.
Podává detaily z historie českého zpravodajství a ČTK, přibližuje osudy jeho protagonistů a popisuje způsoby zpracování a šíření zpráv včetně důvěrného a utajovaného zpravodajství. Pro čtenáře může být výpravou do dob zrodu politického zpravodajství, které se dnes stalo nejen páteří veřejných informací, ale vyvinulo se i v prostředek zábavy a lukrativní byznys.
Zpravodajství – a možná i obecně novinářům – se dnes vytýká, že si všímají především problémů, katastrof a konfliktů. Výčet zpravodajských témat označovaných agenturou Reuters v roce 1883 jako prioritní však ukazuje, že již tehdy se novináři měli podle svých šéfů zaměřovat na „námořní katastrofy s oběťmi na životech, přírodní neštěstí či sebevraždy a vraždy politiků“. Již na počátku 20. století také někteří politici vnímali novináře jako své „nepřátele“, což publikace dokládá na citacích tehdejších zákonodárců.