Zpackané jedničky a nuly

Rychlost, jakou nabírá digitalizace televizní služby v sousedním Německu na síle, je v tak krásném kontrastu vůči české digitalizaci, že by se to mohlo fotografovat a pak vystavovat po výstavách. Smutné na tom je především to, že podstata problému nevisí ani tak na totálně neschopné Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, která by se s klidem mohla přejmenovat na Radu proti rozhlasovému a televiznímu vysílání, aby tak konečně vystihla svoji skutečnou podstatu, ale v hlavách řady manažerů.

Radě můžeme samozřejmě vyčítat, že nebyla schopná nikdy přistoupit na fakt, že by místo soutěže o nejkrásnější projekt podle jejích představ bylo výhodnější nutit žadatele k investicím do infrastruktury (např. kabelových rozvodů). To, co jí však vyčítat nemůžeme, je skutečnost, že hlavním hybatelem každé revoluce musí být nejdříve úzká skupina nadšenců, jež se postupně rozvíjí, až o svém názoru přesvědčí (nebo také nepřesvědčí) většinu. A zde je právě největší kámen úrazu. Čeští digitální nadšenci jsou tak nějak nepřesvědčiví. Když k tomu připočítáme, že za žádným z nich nestojí některý ze silných mezinárodních mediálních holdingů, nutně nám vychází jedno – žádné super hezké vyhlídky.

A v počítání můžeme samozřejmě pokračovat dál. Tak třeba vezměme další neduhy českého digitálního vysílán: mrznutí obrazu, rozpad obrazu, zpomalování děje a žádné faktické služby navíc. Je jasné, že tento koncept nemůže mít asi na růžích ustláno, protože ze spotřebitelů mohou jít do takového projektu jen zaslepení nadšenci a nebo lidé, kteří nemají jinou možnost (pak se ovšem opět těžko mluví o nadšení).

Na druhou stranu, přijmeme-li tezi, že pokud by stejně rychle jako počítačový pokrok od 80. let šla svého času i doprava, cesta letadlem by dnes místo pěti hodin trvala jen minutu a půl. Jinými slovy, zatímco technologický pokrok je rychlý, lidské myšlení se mu evidentně nestačí přizpůsobit. To není nářek nebo lítost, to je prostě fakt, který musíme přijmout. Situace je tedy navýsost komplikovaná a těžko najít řešení hned. Jediné, co víme již nyní, je to, že pro zadavatele reklamy je to celé nepříjemné.

Celá záležitost je nešťastná také proto, že v podstatě stejně lze hovořit i o českém internetu. Je hezké, že se čeští lídři holedbají svojí návštěvností, ale konkrétní kroky k internetu 2.0, jsou u nich stejně daleko jako začátek vysílání většiny nových “majitelů” digitálních TV licencí. Minulý týden oznámila společnost Google spuštění svého konceptu webu 2.0, který počítá s řadou aplikací dostupných prostřednictvím tohoto globálního mediálního koncernu. I když zatím samozřejmě není vůbec jasné, zda celý projekt neskončí podobně neslavně jako kdysi počítač “Lisa” (počítač uvedený rok před Macintoshem) od Apple, je to náznak a směr. Kéž by podobné směry byly viditelné i u nás.

Smutné na obou případech je především to, že dokud se nevyřeší tyto a podobné věci, jsou debaty o marketingu 2.0 v České republice spíše v rovině teorií než praxe. A to už škoda je, protože tím přichází o práci spousta lidí a zároveň je tu i dost prostoru pro výmluvy. Ale tak už to někdy chodí, že?


šéfredaktor