Před 100 lety zazněl v éteru první rozhlasový pořad

V dávných dobách se lidská komunikace nesla převážně od úst k ústům, na dálku si bylo možné vypomoci třeba kouřovými či světelnými signály, bubny nebo poštovními holuby. Velkou revolucí v předávání informací bylo rozšíření písma, obdobný převrat pak o mnoho generací později způsobil vynález knihtisku. V 19. století již lidstvo pokročilo natolik, že si mohlo na mnohasetkilometrové vzdálenosti předávat zprávy po drátě, telegrafem a později i telefonem. Do éteru se lidský hlas dostal až počátkem 20. století – také díky kanadskému fyzikovi Reginaldu Aubreymu Fessendenovi.
Ten právě před 100 lety, na Štědrý den roku 1906, odvysílal historicky první rozhlasový pořad. Byl to asi jeden z nejzajímavějších vánočních dárků, které kdy lidstvo dostalo.
Zaměstnanci ovocnářské společnosti United Fruit, plavící se toho večera na lodích v Atlantiku při pobřeží Nové Anglie, nemohli uvěřit svým uším: z jejich přijímačů, které do té doby vydávaly pouze šum a pípání Morseovy abecedy, najednou zazněl mužský hlas. Skoro tak, jakoby někdo mluvil ve vedlejší místnosti. Následovala hra na housle, čtení z bible, ozval se i fonograf přehrávající Händela.
Vše včetně úvodního slova zajistil sám Fessenden, vysílající z Brant Rocku ve státě Massachusetts (někdy se tvrdí, že se zapojila i jeho manželka, jindy, že jí na poslední chvíli selhal trémou hlas). Svým pokusem, o jehož úspěšnosti se přesvědčil mimo jiné díky nadšeným odezvám ze strany prvních rozhlasových posluchačů, Fessenden dokázal, že bezdrátový telegraf může přenášet kromě kódovaných signálů i hudbu a slova. Potvrdil tak výsledky svých prvních pokusů, které provedl již o několik let dříve.
Na počátku Fessendenova zásadního objevu bylo pečlivé pozorování přírody, kterému se díky svému strýci Cortezovi, učiteli fyziky, věnoval od mladých let. Traduje se, že jej obzvlášť zaujalo vznikání kruhových vln po hození kamene do vody a šíření zvuku hromu. Když mu strýc vyprávěl o tom, jak se účastnil jedné z prvních demonstrací Bellova telefonu, zeptal se prý tehdy desetiletý Reginald: “Na co potřebují dráty?” Hrom je přeci na dálku slyšet také bez nich, že.
Tak jednoduché to ovšem zase nebylo – bylo třeba ještě vyřešit několik velmi podstatných technických detailů – jak zvuk ve vzduchu nasměrovat a šířit, jak generovat a modulovat nepřetržité vysílání vln, či jak zesílit tón v přijímači. Hledání odpovědí na tyto otázky pak vydalo na desetiletí pečlivého výzkumu.
Kromě svého slavného rádiového vysílání měl Fessenden, svého času profesor Pittsburské univerzity, zásluhu na rozvoji celé řady dalších oborů. Jako chemik pracoval pro samotného Thomase Alvu Edisona, později se sblížil s jeho velkým rivalem Georgem Westinghousem. Celkový počet Fessendenových registrovaných patentů dosáhl několika stovek. Na konci 20. let měl zásluhu například na vynálezu hloubkoměru.
Přesto dnes zůstává nedoceněný – jeho jméno na rozdíl od oficiálního “otce rádia” Gugliema Marconiho zpravidla neplní odstavce ve vědeckých encyklopediích, nenamáhá paměť školních dítek a nefiguruje ani na seznamu laureátů Nobelovy ceny. V zapomnění Fessenden upadl zejména proto, že ze svých objevů nikdy nedokázal vytěžit slávu ani peníze – jako mnoho jiných géniů byl zkrátka mizerným byznysmenem. Jeho život byl jedním dlouhým, nepříliš úspěšným sporem s obchodními partnery a bojem o uznání jeho přínosu k vědeckému pokroku lidstva. Zemřel téměř bez zájmu veřejnosti v roce 1932 na Bermudách, kde trávil poslední roky svého života.