Slavný levicový deník Libération bojuje o přežití

Z konferenční místnosti ikonického francouzského deníku Libération je nádherný výhled na třpytící se kupole a věže. Slavné pařížské panorama poněkud kontrastuje s ponurou náladou, která v těchto dnech panuje uvnitř. Francois Sergent, zahraniční redaktor, se podívá z okna a vzdychne: “Co se týče čtenářů, měli jsme se víc snažit.”
A čtenáři podle všeho souhlasí. Téměř 33 let poté, co Jean-Paul Sartre společně se skupinou maoistických intelektuálů začal jako dozvuk pařížských nepokojů z roku 1968 vydávat svoje noviny, se deník Libé – jak se mu zkráceně říká – blíží definitivnímu konci. Nepravděpodobný většinový vlastník tohoto titulu, aristokratický dědic bankovního impéria Eduard de Rothschild, dal komisi, kde společně zasedají zaměstnanci a manažeři, čas do středy tohoto týdne. Do této doby čekal na předložení plánu, jak noviny zachránit.
Představenstvo plán projedná, stejně jako další konkurenční návrhy: autorem prvního je sám Rothschild, za druhým stojí Edwy Plenel, bývalý redaktor deníku Le Monde, který by se v Libération rád stal novým šéfredaktorem.
Dostat Libé do lepší kondice nebude jednoduché. Ztráty se šplhají do výše milionu eur měsíčně, inzerce ubývá a smrskla se i čtenářská obec. To, že Libé je ve finanční tísni, není vlastně žádná novinka. Celé roky ho držely nad vodou půjčky jeho sympatizantů, pro které bylo důležitější politické přesvědčení než smysl pro obchod.
“Nešlo o normální podnikání,” říká Bertrand Pecquerie, ředitel v Paříži sídlícího Světového fóra vydavatelů (WEF), který dříve pro Libération pracoval. “Každý v Paříži věděl, že když dá peníze do Libération, má celkem jistotu, že o ně přijde.”
Tento přístup skončil ve chvíli, kdy se ztráty začaly nafukovat. Kvůli tomu, že se Rothschild v červenci minulého roku rozhodl vyhodit dlouholetého editora Serge Julyho – jednoho z posledních lidí, kteří začínali se Sartrem – si navíc deník pohněval své věrné příznivce. Naprosto zoufalí redaktoři proto minulý měsíc rozjeli “společenství čtenářů” a skrze něj žádali o finanční příspěvky, jako by noviny byly nějakým charitativním spolkem. Jeden ze čtenářů na to na webových stránkách reagoval takto: “Libération má svou oslnivou budoucnost už za sebou. Adieu!”
Několik novinářů tvrdí, že část viny leží na redakci samé. Podle nich je totiž plná tzv. bobos – buržoazních bohémů, kteří už nemají ponětí o tom, co se děje s multietnickou Francií a s mladou generací zaměřenou na budování kariéry.
“Jsme všichni ze stejného těsta,” tvrdí 53letý Sergent. Stejně jako další zkušení novináři do redakce Libération přišel před několika desetiletími a bydlí jen kousek od ní. Taktéž 53letý zástupce šéfredaktora Pierre Haski říká, že vzhledem k francouzské generační výměně jsou idealisté ze sartrovské generace osmašedesátníků “na odchodu, ale jako by za všechno mohli jen oni”.
Do jisté míry jsou problémy Libération stejné jako obtíže, kterým čelí noviny ve většině západních zemí. Je tu konkurence listů, které se zdarma rozdávají v pařížském metru, internetu, několika zpravodajských týdeníků a zpravodajských rozhlasových stanic, které vysílají nonstop. Ve Francii se k tomu přidávají ještě zákony, které přísně vymezují, kde a kdy se noviny smějí prodávat, a pravidla, která prakticky znemožňují začít tisknout víkendová vydání, která v jiných zemích profitují.
Podle redaktorky Sybille Vincendonové plán zaměstnanecko-manažerské komise počítá s tím, že se rozšíří počet článků publikovaných on-line. To ale znamená obrovskou investici do webových stránek. Je vůbec pravděpodobná? Spíš ne: Rothschild, který se k problému odmítl vyjádřit, podle všeho o případné investici jednal s několika evropskými vydavateli, nesetkal se ale se zájmem.
Novinářům z Libération tak nezbývá než začít přemýšlet o budoucnosti. Šestačtyřicetiletáletá Vincendonové strávila v redakci 22 let. “Pořád se sami sebe práme: Opravdu tohle všechno zmizí?” Dozvíme se to brzy.