Bravu je padesát

Slaví padesátiny. Speciálně k jeho jubileu vyšla v Německu kniha, byla spuštěna nová webová stránka, chystá se televizní dokument i slavnostní galashow a po muzeích a galeriích putuje velká výstava. A to i přesto, že není žádná celebrita z masa a kostí. Je to časopis. A fenomén. Jmenuje se Bravo a jeho první číslo vyšlo 26. srpna 1956.
Bravo, které původně vycházelo v nákladu 64 000 kusů a do roku 1959 neslo podtitul “časopis pro film a televizi”, zpočátku neslibovalo žádnou velkou senzaci. Jeho fenomenální úspěch přišel až v šedesátých letech, kdy se časopis přeorientoval na populární hudbu. V době boomu twistu, rocku a masového šílenství okolo kapel typu Beatles to byla trefa do černého. Bravo navíc vždy vědělo, jak přijít s něčím novým – ať to byly plakáty hvězd v životní velikosti (vydávané po částech v jednotlivých číslech), autogramy a nálepky hvězd, barevné fotoromány či čtenářské ceny OTTO pro nejpopulárnější umělce.
Nejúspěšnějším tahem Brava bylo však bezpochyby angažování lékaře a psychoterapeuta Martina Goldsteina alias Dr. Jochena Sommera, který během let díky své anonymní poradenské rubrice povýšil na hlavního německého průkopníka osvěty v oblasti dospívání a intimních vztahů mládeže. “Dr. Sommerovi” chodilo v dobách největší slávy tři až pět tisíc dopisů měsíčně – od znejistělých adolescentů, kteří se o svých problémech nemohli nebo nechtěli poradit s (mnohdy prudérními) rodiči či pedagogy. Goldsteinovy otevřené odpovědi si mladé získaly – a konzervativce znepřátelily. V roce 1972 byla dvě čísla časopisu dokonce úředně zabavena, kvůli údajnému ohrožování mravní výchovy mládeže. V polovině 80. let nahradil Goldsteina vícehlavý “Dr. Sommer Team”.
Průkopnickou roli Bravo plnilo a plní i na poli hudby, filmu a nových módních trendů. Jeho úloha nespočívá ovšem v jejich vymýšlení, spíše v popularizaci a zprostředkování novinek široké veřejnosti. Mnoho hvězd a hvězdiček showbyznysu vděčí za svou kariéru právě jemu. Bravo a jemu podobné časopisy také přinášejí nemalé zisky hudebním vydavatelstvím i dalším firmám, jejichž produkty svým mladým čtenářům (většinou ve věku mezi 12 a 17 lety) představují.
Možná právě proto bývá Bravo považováno za čistě komerční a někdy i dost plytkou zábavu, jakýsi bulvár pro mladistvé. Jeho obhájci však tvrdí, že plní i významnou společenskou roli, neboť kromě sexuální osvěty a informací o hudbě přináší mládeži přijatelnou formou i diskuse o závažných tématech, které ji pálí – v poslední době například o násilí na školách.
Politickým tématům se časopis nevěnoval téměř nikdy. Jednou z mála příležitostí, kdy se na jeho titulní stránce objevilo něco jiného než tvář populární hvězdy, bylo v září 2001 – po teroristických útocích na New York a Washington zde byla otištěna americká vlajka a text: “Truchlíme s Amerikou”.
Bravo se postupem času rozšířilo za hranice Německa, nejprve v originální verzi a později i v jazykových mutacích. Obzvláště populární bylo svého času v bývalé NDR i dalších socialistických zemích, kde mělo jako zakázaná tiskovina vysokou cenu na černém trhu. V současné době časopis vychází také v Polsku, Maďarsku, Rumunsku, Španělsku, Portugalsku, Mexiku, Srbsku, Rusku a v České republice. První, ještě československé “Bravíčko” se objevilo na stáncích 26. října 1991.
V posledních letech zažívá Bravo strmý sestup, způsobený nejen ostrou konkurencí podobných časopisů, ale především moderních technologií – internetu a mobilních telefonů. Od roku 1991 se náklad časopisu v Německu zmenšil z původních 1,5 milionu na pouhou třetinu. Stále je ovšem bezkonkurenčně nejprodávanějším časopisem pro mládež. A to i přesto, že v určitém věku přestává být pro řadu teenagerů “cool” se s “Bravíčkem” ukazovat na veřejnosti. Ale doma si ho většinou rádi přečtou.