Současná médiální produkce: dobové variace na nudu

Svět české mediální produkce nabízí neobyčejné množství novinek: dramaticky se mění technologie (o možných důsledcích digitalizace není už pochyb), vycházejí nové deníky (naposledy jsme byli svědky proměny Večerníku Praha v Šíp), objevují se nová témata (i v Česku vybuchla bomba zvaná reality show), televize natáčejí nové seriály (a zase je “pozastavují”) a nabízejí nové kanály (třeba TV Óčko či ČT 24), v rádiích jsou ke slyšení zbrusu nové hity a soukromá rádia slaví úspěchy formátem “Blaník”, aféra střídá aféru, tu zmizí v nějakém daňovém či právním ráji miliardář na útěku, tam se podaří nachytat nějakého voleného zástupce lidu s alkoholem v krvi.
Na první pohled se zdá, že v médiích je stále něco nového. Je to ale skutečně tak? Nabídla česká média nějakou opravdovou novinku, neřkuli něco zcela původního? Obávám se, že odpověď je až příliš neradostná. Česká média – ať se ke svým uživatelům dostávají tiskem, vysílaným signálem, mobilem či po internetu – jsou veskrze nepůvodní, únavně epigonská, halasně prázdná. Jejich “nové” obsahy jsou stejně nové jako blýskavé flitry na sepraném trikotu cirkusové jezdkyně. Otázkou zůstává proč.

Když deník, tak nesmí nudit
Rozhodně nelze říci, že by se veřejnost o média nezajímala. Média jsou atraktivní téma – od dob privatizace denního tisku přes postavení televize veřejné služby po realizaci reality show. Pokud jde o tištěná média, rychlé přehlédnutí diskusí kolem českého denního tisku odhalí několik stále se opakujících témat. Vedle možného vlivu zahraničních vlastníků a důsledků faktického monopolu panujícího v oblasti regionálních deníků jsou to především neustále se vracející stesky nad jevem běžně označovaným “bulvarizace” a úvahy o tom, proč v českém prostředí nevznikl tzv. seriózní deník.
Jde – s trochou zjednodušení – o to, že na české mediální scéně chybí list (listy), který by reprezentoval jasnou a přiznanou názorovou linii založenou na důsledné analýze politické a ekonomické situace, byl respektovaným arbitrem v otázkách vkusu a měl silnou pozici při hodnocení uměleckých počinů. Jinými slovy, list ražby Le Monde, The Guardian, The Independent či FAZ český čtenář nenajde. Deníky aspirující na nebulvární polohu jsou prosáklé honičkami za senzacemi (MfD), snaží se “zlomenýma nohama” konkurovat bulváru (Právo), zapškle lavírují mezi odsuzujícími revokacemi minulosti a zprávami z lepší společnosti (Lidové noviny), popřípadě se vyznačují nevynalézavou toporností (Hospodářské noviny). Jejich společným rysem je zmatená neochota stát se listem občanským a politickým. Místo toho nabízejí stále více pouze spotřebitelský servis, jejich názorové strany jsou k usoužení předsudečné (a tedy předvídatelné), analýzou rozumí se oprašování nejrůznějších politických klišé a kulturou zprávy z “lepší” společnosti. Výjimky jen potvrzují pravidlo a neoslabují nabízené pozorování.
Na první pohled zaujme univerzální sbližování obsahů, z něhož sem tam něco vybočí a zaujme trvalejší kvalitou (příloha Salon v Právu), a celková povrchnost soustřeďující se na jevy, nikoliv souvislosti. Ve snaze udržet si velký počet čtenářů (masové publikum) volí noviny taktiku “ode všeho něco”, aby si tam svoje našel i ten, kdo by jinak sáhl po bulváru, i ten, kdo by dal přednost “serióznímu” listu. Výsledkem jsou hybridní listy, které nesou některé zbytkové znaky listů seriózních (hlavně částí tematiky a trochu i grafickým uspořádáním), ale celkově inklinují k povrchnosti listů masových až bulvárních, spojených s personalizací, nabízením “senzačních” odhalení, zájmem o celebrity, nedostatkem analytického odstupu, odporem k větším intelektuálním nárokům na novináře i čtenáře apod.
Hledáme-li společný jmenovatel těchto periodik, nutně dřív či později dospějeme k tomu, že se bojí své čtenáře nudit obsáhlejšími – natož věcností a argumentací objevnými – texty (což je po mém soudu neomluvitelné podceňování čtenářů, které je pro novináře pohodlné a pro jejich zaměstnavatele rentabilní). Místo toho se namnoze věnují novinářsky perverznímu zpravování o reality show a jejich účastnících (jejich rodinných příslušnících, kamarádech z dětství, učitelích ze základní školy), probírají detaily vil uprchlých miliardářů včetně nákresů vyznačujících, kde je vyhřívaný bazén a kde akvárium se žralokem, a rezignují na hledání souvislostí a příčinných vztahů. Jeden příklad za všechny: evergreenem české žurnalistiky se stalo probírání průzkumů vysoké úrovně korupce v ČR. Jakkoliv se jedná o problém závažný a navýsost aktuální, mezi příčinami jmenovanými v tisku zřetelně dominuje “dědictví minulosti”, analýza faktorů vytvářejících současné podhoubí korupce téměř absentuje.
Noviny jsou zřetelně pod tlakem snahy udržet se ekonomicky, udržet si stávající čtenářskou obec, popřípadě zastavit její pokles. Recept spatřují v podbízivosti témat a jejich zpracování, jednoduchosti řešení a jednoznačnosti sdělení.

Reality show: nudit se musí umět
Asi nejnápadnější událost, která se odehrála v oblasti mediální nabídky, je vpád tzv. reality show do českého televizního vysílání. “Hra na skutečnost”, jak by se dala reality show také charakterizovat, nepředstavuje v českém prostředí výrazně nový prvek – nejrůznější soutěže tohoto typu (koupené ze zahraničí nebo napodobené podle zahraničních vzorů) má český divák v nabídce již delší dobu. Připomeňme pořady Nejslabší, máte padáka (TV Nova) či Gladiátor (ČT), založené na inscenaci “skutečného” ponížení, nebo Hodinu pravdy (ČT), vycházející z inscenace zpřístupnění rodinného zákulisí při přípravě na plnění neobvyklého úkolu. Blízko k reality show měly i velkosoutěže typu IQ test národa (TV Nova) či Největší Čech (ČT) a pochopitelně výstavní ukázka tohoto žánru, inscenovaná výroba popové hvězdy Česko hledá Superstar (TV Nova).
V roce 2005, na sklonku letních prázdnin, nabídly české soukromé televize krátce po sobě nejprve soutěž VyVolení (Prima) a Velký bratr (Big Brother, TV Nova). Trochu ve stínu těchto dvou pořadů zůstala Výměna manželek (TV Nova). Ponechme stranou napětí, jaké to mezi oběma televizemi vyvolalo, i možné důsledky, jaké to pro vztah diváků k televiznímu vysílání (a následně i důsledky pro samotné televize) může mít. Uvedení těchto soutěží nepochybně rozkolísává stabilitu divácké obce, vyhraňuje skupinu těch, kteří podobné obsahy zásadně odmítají, atd. Pro nás a naše téma je důležité zjištění, že tu dvě televize v podstatě ve stejnou dobu nabízejí velmi podobné obsahy (jedna je ostatně dopracovanou variantou druhé) s velmi podobnou strukturou a uspořádáním. Tyto obsahy jako typ je v úhrnu ochoten sledovat jen konečný a dále nerostoucí počet diváků.
I když je to asi rys nejnápadnější, z hlediska obsahového nepředstavují zmíněné dvě reality show jenom překročení řady zobrazovacích tabu, tedy do té doby v zásadě respektovaných představ o tom, co se nehodí předvádět v médiích, tedy takříkajíc na veřejnosti, jako “záznam reálného chování” (orální sex, spory o vypouštění tělesných plynů či o poskvrněné záchodové prkýnko apod.). Daleko důležitější je, že jsou veřejnou inscenací nudy a prázdnoty, zobrazováním bez příběhu, sérií nedramatických (i když často emocionálně vypjatých) střetů. A tak dramatičnost vnášejí do reality show sekundárně tištěná média tím, že si dění v pořadech všímají, jejich účastníky dále představují, přibližují čtenářům a vyhledávají konflikty a nesrovnalosti v jejich minulosti apod. Synergický efekt symbiotického působení televize a tisku pak vrací diváky zpátky k inscenované nudě – stále více nejde o to “vidět, co se tam děje”, nýbrž “vidět ty, o nichž jsem četl”. Kruh banalizace deníků se tím uzavírá.
Jedná se fakticky o další projev tzv. mediatizace, kterou například kodaňský sociolog médií Stig Hjarvard vysvětluje jako proces, v jehož rámci na sebe “klíčové prvky společenské či kulturní činnosti (jako práce, zábava, hra apod.) berou mediální podobu“. Divák sleduje soutěžící v jim vymezených prostorách a pak prostřednictvím dalších médií “prožívá” to, co viděl. Nedostatek reálného děje je nahrazen iluzí podílu na průběhu sledované nudy – tzv. interaktivita realizovaná formou nejrůznějších hlasování.
Taková směs nudných televizních přenosů a sestřihů, hlasování a bombasticky zábavné novinové a časopisecké produkce dokáže, jak je vidno, na čas upoutat pozornost poměrně velké části dospělé populace a současně zřetelně profilovat jinou část, která na pozadí reality show intenzivněji prožívá potřebu tradičních dramatických pořadů, jako jsou televizní seriály.
Zmínili jsme se ještě o Výměně manželek (TV Nova), soutěži, jež je zcela zastíněna tím, kolik pozornosti věnují média oběma skupinkám “ve vile”. Výměna manželek je sice také inscenací systematického porušování významného tabu, které je pro společnosti vyznačující se uznáváním modelu dvoučlenného trvalého partnerství, ale televizní kamery zde vstupují přece jen do reálnějšího prostředí (v tom má blíže k Hodině pravdy) a přece jen do reálnějších situací.

Proč je tolik seriálů: nudou proti nudě
Televizní nabídka paradoxně vyrovnává institucionalizaci nudy jako přijatelné televizní zábavy tím, že nabízí stále větší množství seriálů – zvláště původních (vžilo se říkat “pravých českých”). Ať už se jedná o retrospektivní nostalgické selanky Četnických humoresek (ČT) revokující náladu “hříšných lidí”, o napodobeniny nekonečných seriálů typu “soap-opera” (Rodinná pouta na Primě nebo Ulice v TV Nova) nebo o televizní “ságy”, jako je Dobrá čtvrť (ČT) či Ordinace v růžové zahradě (TV Nova), seriály tvoří jistý protiklad k reality show. Nabízejí konflikt mezi postavami a napětí vyplývající z jeho řešení, některé mají dokonce vybudovaný náznak dramatického oblouku vyklenutý přes celý seriál (pokud se počítá s točením dalších sérií, alespoň přes celou jednu sérii).
Zájem o tyto typy pořadů je jistě z části vyvolán agresivně vnucovanou nudou reality shows, ale nepochybně tkví alespoň do jisté míry i v hlubokém zakořenění fikce a vyprávění do kultur, jako je ta česká. Fiktivní příběhy mají hodnotu v tom, že představují svérázný kulturní kapitál a nabízejí, jak konstatuje britská analytička Dorothy Hobsonová o výsledcích svého zkoumání mladých britských diváků, “informace o problémech, které se mohou vztahovat k jejich reálnému životu” a které mohou jako reprezentace zpochybňovat a konfrontovat s vlastní zkušeností.
Obtíž se současnými původními seriály v českých televizích spočívá v tom, že až na výjimky působí velmi jednotvárně. Především mají omezenou žánrovou a tematickou pestrost. Humorně laděnému seriálu situace vůbec nepřeje (do této polohy měl snad směřovat Bazén na Primě, ale nikdy tam nedošel, zatímco o sitkom se už dlouho nikdo nepokouší), v ostatních se opakuje několik základních dějových schémat (střet hamižného s velkorysým, chudého s bohatým, vychytralého s naivním o to, kdo se s kým vyspal či vyspí, kdo komu co prodal či prodá, kdo před kým co zapřel, to vše jednou v rodinné vile, podruhé v baru, potřetí v trafice). Četnické humoresky se odlišují alespoň prostředím, rekvizitami a kostýmy, Dobrá čtvrť nezapře rukopis přemýšlivého režiséra, ale na celkové nevýraznosti a zestejnění to mnoho nemění. Možná české televizní prostředí zatím nedisponuje scenáristou, který by dokázal zvýšit průměr nad klidnou hladinu klišé. Možná hektické a vysoce racionalizované podmínky výroby seriálů dusí v zárodku jak výraznější herecký výraz, tak zásadnější scenáristický a režijní počin.

ČT 24: Nová služba veřejnosti, u níž se lidé nenudí
Mezi nesporné novinky toku 2005 patří na české mediální scéně bezesporu nový zpravodajský kanál ČT 24, který připravila a vysílá Česká televize. Jedná se o typický kanál zpravodajského typu nabízející proud besed, komentářů, publicistických příspěvků, přerušovaný pravidelný-mi zpravodajskými relacemi. ČT 24 si zachovává prostředí, barvy a grafiku ČT 1, se kterou má řadu společných pořadů (hlavní zpravodajské relace, nedělní diskusní pořady, ranní vysílání). Na ČT 24 vystupuje řada mladých reportérů a moderátorů, vysílání je dynamické a vyznačuje se až překotnou snahou předvést, že “na to máme”. Zvláště nápadně častý výskyt mladých tváří a neustále personální i obsahové prolínání s ČT 1 staví ČT 24 do pozice neplnohodnotného, od ČT 1 derivovaného kanálu, jehož zpravodajská úroveň rozhodně nepředstavuje jednoznačný přínos pro českou mediální scénu. Pravidelné zpravodajské relace nejsou schopny přinášet dostatečně užitečnou aktualizaci probíhajících událostí, dramaturgie je až dětsky naivní.
Možnou příčinou tohoto stavu je skutečnost, že ČT 24 se jako formát nemá v českém mediálním prostředí s čím poměřovat. Inspiruje se zřejmě velkými stanice ražby BBC International nebo CNN (jež je stále ještě velkou částí české novinářské obce považována za jakýsi zpravodajský vzor, a to přes všechnu svou povrchnost – anebo možná právě pro ni).
Jedno je ale jisté: většina lidí se u ČT 24 nenudí. Už proto, že většina obyvatel ČR stále ještě nemůže zpravodajský kanál ČT 24 sledovat (je stále nedostupný asi pro 80 % obyvatel ČR). Je totiž k dispozici ve službě Czechlink na satelitu, nabízejí ho provozovatelé kabelových sítí a v Praze je vysílán terestrickým digitálním vysíláním na multiplexu A, jenže drtivá většina televizních přijímačů v Praze (a celé ČR) je zařízena na příjem terestrického analogového vysílání. Služba veřejnosti je to vskutku podivná: v neděli ve 13.00 skončí diskusní pořad Otázky a moderátor oznámí, že její pokračování je možné sledovat na ČT 24. To jistě potěší zvláště ty majitele elektrických hodin, jimž nový zákon ukládá platit televizní poplatek a přitom pro ně signál ČT 24 není dostupný.
Jinak je ovšem uvedení ČT 24 známkou, že vysílatelé počítají s tím, že i české prostředí se bude fragmentizovat a divácké obce budou pomalu, ale jistě ztrácet masový charakter, díky němuž je bylo alespoň do jisté míry možné oslovovat jako “veřejnost”. Inzerentům a reklamnímu průmyslu tento obecnější trend do té míry nevadí, vždyť masové publikum rozdělené do snadno popsatelných fragmentů je stále ještě zvládnutelné (byť možná ne tak jednoduše). Je ale pozoruhodné, že televize veřejné služby, jejíž legitimita s “veřejností” stojí a padá, tímto přispívá k rozkládání veřejného prostoru.

Nudný pokus o hledání příčin
Předložená úvaha o charakteru novinek v nabídce mediální produkce není jistě ani pro české prostředí vyčerpávající. Pomíjí novinky v oblasti rozhlasového vysílání (i když ty jsou zcela okrajové, jako například nová zvuková grafika ČRo 1), nevšímá si ani časopisecké produkce (která je celá založena na neustálém zavádění novinek, takže se stává jedním mohutným proudem neustálých a k uzoufání nudných změn). Zcela stranou zájmu této úvahy zůstaly změny v mediálních sděleních “nemasové” povahy: vznik blogů a proměny internetové nabídky obecně, rozšíření “mediálních” služeb po síti mobilních operátorů a vůbec celou “menu komunikaci”, jež je významným (a dosud málo sledovaným) trendem. I když právě s technologickými výhodami těchto nástrojů komunikace (dostupností a možností volby z výběru, tedy s byť omezenou, ale přece jen existující interaktivitou) se tisk, rozhlas a televize snaží vyrovnat. Jak poznamenává americký odborník na kulturní studia P. David Marshall v knize Nové mediální kultury z roku 2004, mediální produkce se stává “kombinovaným a hybridním procesem, který neuměle vyzývá spotřebitele, aby si zboží dohotovil“.
Úvaha se snažila zdůraznit ty změny, které mají společného jmenovatele: tradiční masová média se snaží zaujmout pozornost uživatelů především tím, že mu navzdory mnohosti své produkce dávají jen velmi málo na výběr. Mnohost neznamená pestrost (tržní vztahy zajišťují obrovskou produkci nepatrně odlišných variant téhož, ale jen velmi malou opravdovou rozmanitost nabídky) a v mediální produkci, jakkoliv je nepříjemné si to připustit, to platí také. A mnohost bez pestrosti plodí nudu.
Autor vyučuje na katedře mediálních studií FSV UK.

stále to samé. I přes zdánlivé množství nabízených novinek, jsou česká média veskrze nepůvodní a prázdná.