Art Buchwald osmdesátiletý

Jestliže mají Češi “krále fejetonu” v Janu Nerudovi, tak světovou a žijící legendou je Američan Art Buchwald. Novináři, jemuž vyšlo na třicet knih a jehož texty přetiskovaly stovky novin na světě, bude ve čtvrtek osmdesát let. Za více než padesát let “diverzní” činnosti pranýřoval politiky (americké prezidenty předně), společenské neduhy i absurdity. V roce 1982 byly jeho talent a nezdolná píle oceněny prestižní Pulitzerovou cenou.
Zkušenost měl i s komunistickým Československem, kam zamířil roku 1958 během cesty do tehdejšího Sovětského svazu. “Kde je to Československo?” zeptal se celníka na rakousko-české hranici v Mikulově. “Nemůžete to minout. Je to u první strážní věže, za druhým kulometem, mezi dvěma velkými minovými poli nalevo,” odpověděl mu prý celník. A v Olomouci, kde způsobil dopravní kolaps, si údajně jeho olbřímí lincoln prohlíželo 69 678 lidí z celkových 70 000 obyvatel.
Realita a fikce se u Buchwalda stírá, jeho hlavní zbraní je nadsázka, která mnohdy vyjeví více než přesný popis. Když v Rusku popisuje, jak fascinující je televizní dokument o dělnících na Donbasu nebo panelová diskuse, předkládá precizní podobu marasmu v sovětské kultuře. Skutečnost, že tvrdě kritizoval i nešvary americké, mu zajistila výběrové výstupy na stránkách čs. tisku, například “humoristicko-satirického” Dikobrazu.
Tehdejší redakci se jistě líbil fejeton o Vietnamu (“Pane, proč bombardujeme ty díry?”), ale rozhodně by neotiskl sloupek pojmenovaný Jak se hledá zdůvodnění, který “analyzuje” okupaci ČSSR vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. Myšlenku dovádí Buchwald do krajnosti a píše o zasedání “Ústřední komise pro otázku napadání malých zemí”.
Zvláště oblíbenou metodou je Buchwaldovi fiktivní rozhovor. Fejeton o kouření “halucinogenních” šlupek od banánů, dívání se na fotbal nebo politických debatách bývá skvělou ukázkou. “Jednou jsme takhle seděli, když vtom se někdo zeptal: O čem se lidi v téhle zemi bavili, když ještě nebyla Watergate? Zavládlo vyděšené ticho. Neuměli jsme si ani představit, že mohlo být něco před Watergate.” Autor se však nevyhýbal ani všednodenním a generačním tématům – nápadů měl díky třem dětem k dispozici přehršel.
Arthur “Art” Buchwald se narodil 20. října 1925. Vyrůstal spolu se třemi sestrami v newyorském Queens Borough. Střední školu nedokončil, v sedmnácti odplul do války s americkou námořní pěchotou. Po tříleté službě, kdy rovněž pracoval u vojenského divadla či jako editor věstníků, se zapsal v Los Angeles na univerzitu. V roce 1948 ze studií zběhl. Koupil si jednosměrný lístek do Paříže a stal se dopisovatelem magazínu Variety. Břitký vtip a forma sloupků prosluly, zájem projevil International Herald Tribune.
Jméno Buchwald se už v roce 1959 stalo, slovy časopisu Time, “svébytnou institucí kvality”. O tři léta později se fejetonista vrátil do USA, kde změnil status na prominentního novináře s propustkou do Bílého domu. Častým terčem pro jeho pero však byli nejen republikáni či demokraté, ale též sami novináři s unikátně formulovanými sugestivními dotazy. Buchwald též napsal divadelní hru a krátkou novelu. V roce 2000 jej postihla mrtvice.
Roku 1992 vyšel v češtině výběr z několika jeho knih Copak jsem vám někdy lhal? s podtitulem 100+1 sloupek, který přeložil teoretik médií Jan Jirák. Přestože už je Buchwaldovi osmdesát, nedávno vtipně glosoval posílání emailů mezi zaměstnanci o stůl dál a i v 21. století zůstává aktuální jeden z jeho pověstných nápisů na zdech: “USA znají odpověď. Jak zněla otázka?”