Medkovi bude 80

Ivan Medek chtěl být původně historikem, nějak to ale nevyšlo. Hudbě se věnuje převážnou část života, ale už v mládí velmi rychle pochopil, že houslový virtuóz z něj nikdy nebude. Vlastně i nerad píše, přesto se v 80. letech jeho jméno stalo novinářským pojmem. Medek, který ve středu oslaví 80. narozeniny, tvrdí, že se mu nepovedlo nic z toho, co chtěl. Ale pro svobodu a demokracii toho nevykonal málo.
“Měl jsem štěstí, že jsem mohl přispět k některým věcem, které se povedly. Nakonec jsem dělal věci, o nichž jsem netušil, že je dělat budu,” vzpomíná. Životní peripetie jej zavedly leckam – od mytí nádobí v hospodě až po funkci prezidentova kancléře. Ale asi nejvýznamnějším zůstane Medkovo angažmá v emigraci, kdy pracoval pro Hlas Ameriky.
Typickou formulku “Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň”, kterou končíval své rozhlasové relace, znalo mnoho lidí v komunistickém Československu. “Reakcionář” Medek přitom ani netušil, jak je v rodné zemi populární. On to bral především jako službu. Pro lidi za železnou oponou, co se “štvavou vysílačku” odvážili naladit, jeho úvahy a komentáře znamenaly přísun nezkreslených informací. Naději na změnu.
Jedno z Medkových kréd zní: “Nevěřit komunistům nikdy nic.” S komunistickou ideologií má celoživotní negativní zkušenosti. Již jeho rodinný původ sympatie komunistů nevzbuzoval: otec Rudolf Medek byl legionář a spisovatel, dědeček byl slavný malíř Antonín Slavíček. Jeho předčasně zesnulý mladší bratr Mikuláš se také proslavil jako malíř. Medek je přes babičku Slavíčkovou, která si vzala Herberta Masaryka, nevlastním pravnukem T. G. Masaryka.
Za války Medek studoval na gymnáziu, ale hlavně se vedle četby věnoval hudbě. Hru na housle brzy vyměnil za komponování a začal chodit na konzervatoř. Po doporučení svého profesora, že “když to nejde, tak ať zkusí psát do novin, to prý může každý”, Medek skutečně začal publikovat články o hudbě. Mimo to po válce úspěšně orodoval u prezidenta Edvarda Beneše za dirigenta Václava Talicha; spoluzakládal pro něj a vedl Český komorní orchestr.
Převrat v únoru 1948 smetl nejen nadějný ansámbl. Medek poté pracoval jako koncertní jednatel mimo jiné v České filharmonii. Vážné hudbě se věnoval i po vyhazovu z orchestru v roce 1970. O místo v Supraphonu přišel po podpisu Charty 77. “Můj táta a další z mé rodiny by to podepsali také. Podepisuji to i za ně,” nezaváhal tehdy, i když tušil následky.
“Myl jsem celé dny nádobí v hospodě a když jsem měl volno, další hodiny jsem trávil u policejního výslechu,” vzpomíná Medek. Dělal také saniťáka nebo šatnáře a poznával, že jediným řešením je emigrace. Poslední kapkou byla policejní akce, kdy ho se zavázanýma očima vyvezli k Lánům a zbitého a omráčeného pohodili ve škarpě. V srpnu 1978 emigroval do Vídně.
O městě na Dunaji Medek vždy prohlašoval, že “za emigrace v něm měl obě nohy, zatímco hlava mu zůstala v Praze”. Proto hned, jak to šlo, spěchal domů. Podle vlastních slov už od poloviny roku 1989 tušil “rychlý konec”. Ještě v listopadu četl do éteru spolu s dalšími redaktory seznamy signatářů manifestu Několik vět a v roce 1990 už byl v Praze “k dispozici” Václavu Havlovi.
Medkova nabídka zůstala zpočátku nevyslyšena, spolupracoval tedy dál s Hlasem Ameriky ve Vídni. Časem začal opět radit České filharmonii, v roce 1992 předsedal Federální radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Místo důchodu strávil nakonec šest roků v těsné blízkosti prezidenta Havla, v letech 1996 až 1998 jako jeho kancléř. V srpnu 1999 neúspěšně kandidoval do Senátu.
Ivan Medek se ženil poprvé ve 20 letech a z prvního manželství s Ljubou Medkovou-Strakovou má tři děti. S druhou ženou Helenou se nedávno natrvalo vrátil do Prahy. Stále vitální Medek nepřestává psát, je aktivní. Zklamání ze současného dění najevo nedává, i když preference komunistů ho zlobí. “Lidé by měli vědět, že nejdůležitější v životě je nikoli to, co dělají politické strany či politici, ale to, co dělají oni sami o své vůli,” říká muž, který naději v lepší zítřky neztrácí.