Současné spory okolo digitalizace televizního vysílání pochopitelně vyvolávají nejrůznější interpretace, kdo může za to, že rozběh digitalizace neprobíhá tak hladce, jak mnozí očekávali. Teorií se objevuje celá řada. Snadným terčem jsou přitom komerční televize, kterým se má digitalizace zajídat, protože přinese konkurenci, jež jim bude ujídat ze společného koláče reklamy. Proto prý mají zájem, aby se digitalizace zdržovala. Vyznavači této jednoduché myšlenky jednak odkazují na Vladimíra Železného, který digitalizaci nepokrytě odmítal, jednak na chování poslanců ze stálé komise pro sdělovací prostředky, kteří prý „pod průhledným pláštíkem tzv. právní nejistoty“ vyhrožují nezávislému orgánu, Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, a de facto chrání zájmy komerčních televizí. Zdá se to být logické, ale jen na první pohled. Ve všech zemích, v nichž se zavádělo digitální vysílání, se měnily zákony. Z jednoduchého důvodu: v analogovém vysílání se přidělují frekvence, v digitálním pozice v bitovém toku. Digitální vysílání navíc potřebuje jiný systém licencování – dá se očekávat, že často bude docházet ke změnám, a tomu je třeba přizpůsobit zákony. Pokud navíc není vyřešen přechod držitelů stávajících licencí do „digitálního světa“, a to může udělat pouze zákon, není divu, že poslanci vidí rizika, která by předčasné licencování digitálních programů mohlo přinést. Existuje ještě další argument: většina digitálních programů hodlá získávat příjmy z televizní reklamy. Jenže příjmy závisejí na počtu diváků. Pokud dnes má převodníky pro příjem digitálního signálů pár tisíc občanů, je evidentní, že by nové projekty potřebovaly značný objem peněz, aby přečkaly do chvíle, než vysílání začne vynášet. Současné televize jsou ve výhodě, mají příjmy jisté. Kdyby chtěly budoucí konkurenci zlikvidovat, budou se zasazovat o urychlené udělení digitálních licencí. Stanovisko poslanců je proto racionální. Škoda jen, že vysílací zákon nepřipravili už před třemi lety. Vše by šlo rychleji.
Ekonom, 10.3.2005, autor: Václav Žák, člen RRTV