Digitální otazníky okolo televizního vysílání

Přechod na digitální vysílání je spíš politickým než technickým problémem. Jeho rychlost totiž závisí na tom, s jakou ochotou budou občané schopni investovat do přezbrojení svých televizních, popřípadě rozhlasových přijímačů na novou technologii.
Ve hře je celá řada zájmů: provozovatelé digitálních vysílacích sítí budou moci kromě standardního vysílání poskytovat i doplňkové služby, které mohou být výnosné – třeba bankovnictví. Provozovatelé televizního a rozhlasového vysílání zase mohou získat celou řadu dalších celoplošných pozemních okruhů, což v analogovém světě nebylo možné. Pochopitelně se tím zvýší konkurence, což dosavadní hráči nemusejí vítat. Občané budou muset investovat do nákupu konvertoru, který má poněkud odiózní zkratku STB (ze set-top-box, krabičky, která se umístí nahoru na televizor) a bude stát několik tisíc korun.
Ale hlavně: protože občané si budou konvertory nakupovat postupně, bude se muset po určitou dobu vysílat souběžně, analogově i digitálně. To stojí peníze. Kdo je má platit? Stát nemůže, porušil by tím princip technologické neutrality. Provozovatelé kabelových sítí a satelitního vysílání by si mohli stěžovat v Bruselu – a byli by skoro jistě vyslyšeni. Ale také není přece možné soukromým subjektům vytahovat peníze z kapes jenom proto, že stát chce mít k dispozici širší spektrum. Jde o hodně, až stamiliony Kč ročně.
Cesta k cíli proto téměř všude vede přes pilotní roli veřejnoprávní televize. V Británii BBC, v Německu ARD jsou “tahouny” rozšířené digitální nabídky. Mělo by tomu tak být i u nás, má-li přechod na digitál proběhnout rychle a plynule.
Komplikace působí především nepříliš harmonický vztah mezi ČT a parlamentem. Aby ČT mohla pilotní roli sehrát, potřebuje peníze. Zde byl kámen úrazu, protože parlament neviděl v ČT záruku efektivního hospodaření. Se zlepšením finančního hospodaření však vzniká možnost, že se i v ČR bude při digitalizaci postupovat racionálně.

Ekonom, 27. 10. 2004, autor: Václav Žák