Minulý týden Ekonom informoval o záměru Rady pro rozhlasové a televizní vysílání vypsat licence v digitálních sítích šířících pozemní televizní vysílání standardem DVB-T. Podle záměru měly být v každé ze tří sítí umístěny 4 televizní programy, 6 rozhlasových programů a část toku měla zůstat vyhrazena pro doplňkové datové služby.
Záměr rady vyvolal souhlasné i nesouhlasné reakce. Pochválili ho někteří provozovatelé sítí. S výhradami se však setkal především ve Stálé parlamentní komisi pro sdělovací prostředky, která vyzvala RRTV i Český telekomunikační úřad, aby před schválením zákona o elektronických komunikacích, který Parlament právě projednává, nečinily nevratné kroky. Další námitky zazněly ze strany České televize, která by chtěla mít – jako je tomu v jiných zemích – jednu digitální síť pro sebe.
Výhrady poslanců jsou namístě: přechod na digitální vysílání je závažným politickým rozhodnutím. Ve Velké Británii o něm rozhodoval parlament, včetně obsazení a přidělení digitálních sítí. Digitalizace nebude znamenat jenom nutnost, aby si každý občan koupil konvertor z digitálního na analogový signál. Zatíží i provozovatele televizního vysílání, protože po určitou dobu budou muset souběžně šířit analogový i digitální signál, což je může stát desítky, možná stovky milionů korun. Záleží na tom, jak dlouho se bude muset souběžně vysílat. Kromě toho digitalizace může, ale nemusí přinést na televizní trh větší konkurenci. Současný zákon však – na rozdíl od ostatních evropských zemí – nemá nástroj, jak volnou soutěž podporovat.
Za současný stav ovšem odpovídají právě ti poslanci, kteří si střídavě stěžují na činnost nebo nečinnost regulátorů. Úpravou zákonů mohli jednoduše zařídit, aby regulátoři naplňovali státní mediální politiku. Ta však bohužel dodnes zformulována není. Zde leží příčina dosavadního nepříliš hladkého startu digitalizace v ČR.
Skonom, 7. 10. 2004, autor: Václav Žák, člen RRTV