Alexis Simendingerová: Psát o Bushově Bílém domě nebyl žádný med
Alexis Simendingerová se coby komentátorka často objevuje v relacích televizních stanic jako CNN či PBS. Už řadu let se ve své práci zaměřuje na Bílý dům.
HN: O Bushovi se tvrdí, že není vstřícný k médiím. Nerad prý odpovídá na otázky, které mu nejsou předem oznámeny. Je to pravda?
On má jasnou představu o tom, čeho chce v komunikaci s novináři dosáhnout. Chce mluvit o tom, co mu připadá důležité, nikoli reagovat na dotazy, které se týkají něčeho jiného. Zároveň razí představu, že podobně musí postupovat celá administrativa.
HN: Ministerstva se tomu podřídila?
Je až neuvěřitelné, jak byl v tom diktátu Bílý dům efektivní a jak se ostatní řídili pokyny z Bushova okolí. Tato administrativa mluvila jedním hlasem.
HN: Což byla nepochybně věc, která šla novinářům dost na nervy.
Přesně tak. Já ani nikdo z mých kolegů si nemyslí, že bychom měli roztrubovat to, co Bush chce říct. Jen málokterý z prezidentů v moderní době se tak málo ukazoval na tiskových konferencích. A když už, tak po boku s cizím státníkem. Při takových brífincích ovšem smí zpravidla padnout jen pár dotazů.
HN: Myslíte, že má Bush strach se vystavit palbě protivných otázek?
On ze žurnalistů nemá strach. Spíš nevidí důvod, proč se dobrovolně vydávat na mučidla. Rád vtipkuje a baví ho diskutovat, jenže žije v představě, že novináři jsou levičáci, kteří ve své duši cítí k republikánům odpor.
HN: Ani teď, v době vrcholící předvolební kampaně, se nezměnil?
Poskytuje rozhovory, ale jen když mu to umožní něco sdělit určité skupině obyvatel. Před pár dny dal interview jedné španělsky hovořící televizní stanici, přestože ho o rozhovor prosí velké anglicky mluvící televize. Nepochybně se tak rozhodl proto, že chce oslovit hispánské voliče. Je to frustrující.
HN: I pro vás osobně?
Před časem jsem psala text o viceprezidentu Cheneym. Rozebírala jsem, jestli bude coby dvojka pro Bushe přítěží. Možnost, že by mi poskytl rozhovor, byla zamítnuta. Tak jsem se chtěla alespoň dozvědět, kolik lidí pracuje v jeho kabinetu. Ale mluvčí mi řekl, že potřebuje svolení Dana Bartletta, ředitele oddělení pro styk s médii. Jenže ten byl zaneprázdněn. Tak mi sdělili, že prý je ten počet menší než za Gora. Což mě naštvalo, vždyť jsem nepsala článek o Gorovi.
HN: Přesto říkáte, že byla administrativa ve styku s médii efektivní.
Protože se jim vskutku dařilo kontrolovat to, co se o nich psalo. Navíc vzhledem k republikánské převaze v Kongresu tu nebyly páky, které by je mohly přinutit poskytnout ty informace, jež si chtěli nechat pro sebe. Jedinou pomoc nabízely vyšetřovací komise.
HN: Myslíte, že Kerryho administrace by byla vstřícnější?
Zábavné je, že Kerryho lidé potichu obdivují Bushův tým za to, jak dokázal kočírovat styk s médii. Mluvila jsem s mnohými z Kerryho tábora, kteří říkali, že se to pokusí dělat stejně jako Bush a jeho parta. Ale pochybuji, že by se jim to dařilo, demokraté nebývají tak disciplinovaní a ochotní se myšlenkově podřizovat.
HN: Bylo v minulých čtyřech letech těžké nacházet anonymní zdroje z administrativy, ochotné mluvit?
Po nich byla velká sháňka. A skutečností je, že čím více se například situace v Iráku komplikovala a nespokojenost rostla, tím více lidí “práskalo”.
HN: Neochota uznat chyby učiněné v Iráku se jeví jako popření hesla, s nímž Bush nastupoval před čtyřmi lety do úřadu – že bude prosazovat “pokornou” zahraniční politiku.
To nebylo jen heslo, on se netajil tím, že nemá v mezinárodních vztazích zkušenosti, a proto se obklopil lidmi, kteří je měli. Chyby nechce uznat, neboť by to prý oslabilo USA a válku proti teroru.
HN: Jenže mnohým lidem to nahání hrůzu. Vždyť chyby učiněny byly.
Proto jsem se zabývala otázkou, jestli Bush, bude-li znovu zvolen, přivede do vlády lidi nutící ho zamýšlet se nad pohledy z jiného úhlu. Spíše se však zdá, že ne. Znovuzvolení bude považovat za potvrzení své politiky a bude chtít mít kolem sebe lidi, kteří nebudou kritickou brzdou.
HN: Takže všem členům kabinetu nabídne, jestli chtějí zůstat?
Řekla bych, že ano, ale nejsem si už tak jista, jestli všichni odpovědí kladně. Donald Rumsfeld asi bude chtít pokračovat, naopak Colin Powell spíš řekne, že končí. Frustruje ho vliv Cheneyho a lidí z jeho okolí na zahraničněpolitická rozhodnutí prezidenta. Už dlouho si připadá odstrčený.
HN: A co třeba Condoleezza Riceová, poradkyně pro národní bezpečnost?
U ní je také asi malá šance, že by chtěla v křesle zůstat, je ale možné, že projeví zájem setrvat ve vládě. Trávit jako Powell čas cestováním po světě a rozprávěním s ambasadory a ministry by ji asi moc nelákalo, spíše by mohla mít zálusk na post ministryně obrany. Ovšem pokud tam zůstane Rumsfeld, tak se možná opravdu odporoučí zpět na akademickou půdu.
HN: Pro mnohé lidi, například v Evropě, to je asi nejhorší možný scénář. Sympatičtí Powell a Riceová odejdou a naopak jestřábi Rumsfeld a Cheney zůstanou.
Víte, Bushovi je ukradené, co si o něm myslí někdo v Evropě.
Hospodářské noviny, 25. 10. 2004, autor: Teodor Marjanovič