Regulace médií v Německu

Způsob regulace médií v Německu ovlivnili rozhodující měrou spojenci po válce. Pod jejich vlivem se do ústavy (resp. základního zákona, protože ústavu mělo mít až sjednocené Německo), dostalo ustanovení, že oblast zákonné úpravy regulace médií je ve výlučné kompetenci spolkových zemí. Telekomunikace jsou naopak výhradně v kompetenci federace. Protože docházelo neustále ke konfliktům ohledně frekvencí, rozhodl Spolkový ústavní soud, že v případě udělování frekvencí pro rozhlasové a televizní vysílání má přednost regulátor obsahu, tedy země. Země také přidělují kanály v analogovém kabelovém vysílání. Federace si však vždy zachovala určitou působnost i v oblasti médií, zejména při zastupování Spolkové republiky navenek, hlavně vůči EU. Směrnici Televize bez hranic vyjednávali zástupci federace. Zásah Spolku při vyjednávání direktivy narazil na takový odpor některých zemí, že Spolek zažalovaly u ústavního soudu. V každé z 15 zemí tak existuje, přinejmenším potenciálně, regulační úřad. V některých případech se spojují – např. Berlín a Braniborsko mají jeden společný regulační úřad v Berlíně. Jde tak o podobný problém jako v případě Prahy a středních Čech – oddělená regulace by byla velmi obtížná. Úřady jsou placeny z koncesionářských poplatků – jako veřejnoprávní média. Aby byla regulace pokud možno jednotná, uzavírají země mezi sebou státní smlouvu o společné politice v regulaci médií. Přesto v regulaci médií existují mezi zeměmi rozdíly, čehož někteří provozovatelé využívají k tomu, aby si ke svému podnikání zajistili nejlepší podmínky. Zvlášť markantní rozdíl vůči situaci u nás existuje v kompetencích, které zemské regulační orgány mají na udržení soutěžního prostředí. Jakmile tržní podíl některé mediální skupiny převýší 30 procent, mají právo nařídit, aby vysílací čas dostávali nezávislí producenti. Zkušenost s nacistickou propagandou vede regulátory k mimořádné citlivosti vůči jakékoliv dominanci na mediálním trhu.

Ekonom, 27. 5. 2004, Autor: (VZ)