Chauvel: Nikdo neví, která fotka bude ta magická, jež něco změní

Fotografie z koncentračního tábora v Osvětimi či snímek nahé utíkající vietnamské holčičky ve své době ohromily svět a dodnes jsou vryty v kolektivní paměti lidstva. Stejně jako mnohé snímky z válčící Bosny mohou podle válečného fotografa Patricka Chauvela něco změnit, třeba i veřejné mínění.
“Nikdo neví, která bude ta magická fotka, která bude mít takovou moc. Ale i proto se fotografie dělají, aby byly schopny i po dvaceti třiceti letech s něčím pohnout,” míní fotograf, který je v Česku na pracovní návštěvě.
Do republiky dorazil v úterý z neklidného pásma Gazy, v sobotu pro změnu odlétá do Iráku – mezitím vede seminář fotožurnalistiky pro studenty Fakulty sociálních věd UK v Praze.
Fotograf, který za své snímky z Čečenska získal cenu World Press Photo, prošel mnoha válečnými bojišti – Libanon, Bosna, Rwanda, Kambodža. Mnohé z fotografií se ocitly na titulních stranách prestižních magazínů. Odpovědnost za to, zda se v médiích objeví realistické a kruté snímky dramat z válečných konfliktů či třeba princ Charles, podle něj nespočívá jen na médiích, ale i na publiku. “Dnes se už není možné říct, že člověk o něčem nevěděl. Dá se jen říct: Já jsem to nechtěl vědět,” řekl Chauvel.
Výhodou dnešní doby je podle něj internet, cenzura přenosu obrazů proto v podstatě neexistuje. “I když já sám se nedostanu do irácké Fallúdži – protože Američané tam neumožňují novinářům vstup – tak jsou tam novináři iráčtí, kteří mohou obrázky udělat a internetem je rozeslat kamkoliv. Tomu se cenzurou úplně zabránit nedá,” míní fotograf.
Stále však podle něj existují konflikty, kterým je věnována menší či malá pozornost – například v Čečensku. “O tom už dnes nikdo nemluví. Čečenci mají tu smůlu, že to jsou muslimové, kteří nemají žádnou ropu, takže se na ně všichni vykašlali,” říká Chauvel.
Pětapadesátiletý Chauvel byl při svých výpravách několikrát raněn, například při americké invazi do Panamy před patnácti lety. Ani tehdy toho nechtěl nechat. Jak říká, musí se na místa konfliktů stále vracet – v Čečensku byl snad desetkrát, v Palestině dvacetkrát. “Za tu dobu už tam mám osobní vazby, přátele. Když se tam něco stane, jezdím tam i za svými přáteli, stejně jako bych šel někoho navštívit do nemocnice. Pak ta svědectví přivážím zpět do Evropy, do Paříže, aby lidé, kteří žijí v pohodlí, neusínali s tak úplně klidným bezstarostným pocitem,” dodává fotograf.