Ivo Mathé: Šetření v televizi za každou cenu je idiotismus

Snížením limitu na reklamu Česká televize přijde o stovky miliónů, říká Ivo Mathé, který ČT řídil od ledna 1992 do dubna 1998. V jejím čele strávil víc času než všichni jeho následovníci dohromady. Při posuzování hospodaření veřejnoprávní televize i nového zákona o koncesionářských poplatcích tak není zcela nezaujatým odborníkem. Na druhé straně ale má s televizním zákulisím, zákony i toky peněz na Kavčích horách dostatek zkušeností.
Než z televize odešel, zvýšil se v roce 1997 po šesti letech koncesionářský poplatek z 50 na 75 korun. “Bylo to jen vyrovnání předchozí inflace. Odcházel jsem z podniku, který měl rozumný rozpočet, ale bez jasné finanční budoucnosti.”

hn: Nový zákon, který poplatek zvedá ze 75 na 100 korun, zajišťuje jeho průběžné zvyšování o inflaci, nařizuje platit všem domácnostem a částečně ubírá prostor pro reklamu, už budoucnost televizi zajišťuje?
Inflační doložka je každopádně výhoda, to dříve nebylo. Novinkou je i je i placení všech domácností. Jenže to vypadá dobře jen na papíře.

hn: Proč?
Ve skutečnosti to je stejné jako nyní. Podle údajů ze sčítání lidu je jsou prakticky všechny domácnosti vybaveny televizory. Takže tady neexistuje velký prostor, který by televizi zvýšil příjmy. Naopak se naplno projeví problém technologie výběru poplatků a kontroly. To bude televizi stát ještě hodně peněz.

hn: Takže to je slabina zákona, která není vidět?
Stávající systém výběru opřený o evidenci a služby České pošty nebyl sice dokonalý, ale už existoval a byl zaběhnutý. Nové vybírání bude vycházet z jiné evidence a televize bude muset vyvinout hodně peněz a lidské práce, aby dokázala peníze vybrat.

hn: Je inflační doložka správná věc?
Ve všech vyspělých zemích se nějaká forma inflační doložky používá. Je to obvyklé řešení u řady automatický plateb, jako jsou třeba důchody. Pro lidi to je navíc pomalejší zvyšování než u jiných cen, protože nejprve se musí zjistit inflace za předchozí rok a teprve podle ní se na další období dorovná poplatek. Systémově to je určitě správné řešení.

hn: Nebylo by lepší každý rok vyhodnotit hospodaření televize a teprve podle těchto výsledků rozhodnout o případném zvýšení poplatku?
Ne. To je stejné, jako by se důchodcům přidávalo podle toho, o kolik se mění ceny v jejich spotřebitelském koši. Kromě toho je hodnocení televizního hospodaření kapitola sama pro sebe.

hn: Proč se nemůže ekonomika televize hodnotit podobně jako u jiných podniků?
Když občas slyším kapitány České televize, a nechci, aby to vůči nim znělo urážlivě, že budou šetřit za každou cenu, tak je to nevěrohodné. Pokud teď budu platit sto korun, tak nechci, aby za každou cenu šetřili a vytvářeli nějaký zisk, ze kterého budou mít prémie. Pamatuji si, jak ještě za bolševické televize fungoval jistý šéfredaktor pro pořady ze zahraničí, který vždycky ušetřil dolary, protože z ideologických důvodů nekupoval americké filmy. Chlubil se tím a dostal za to prémie. Do takového idiotismu by se ale neměla televize dostávat. Peníze, které koncesionáři platí, má televize podle svého kodexu a platných zákonů utratit za službu, ke které byla zřízena. Televize tu není proto, aby každý rok vykazovala úspory.

hn: Jak ale posoudit, zda televize sice neutrácí za zákonem určené věci, ale přitom se chová marnotratně?
Vždycky se nějaké úzké pásmo marnotratnosti objeví. Nemůže se stávat, že se při natáčení seriálu ztratí rekvizity za milión korun. To se sice u filmování děje už sto let, ale nemělo by to být. To je marnotratnost. K marnotratnosti se možná blíží i rozhodnutí o výrobě nějakého pořadu, který nakonec zklame. Ale ta služba jako taková marnotratností není.

hn: To přeci nemusí být automaticky pravda. Pro posuzování hospodaření musí existovat měřitelná kritéria.
Hospodaření České televize lze posuzovat dvojím způsobem. Buď porovnáním s tuzemskými soukromými stanicemi, nebo se stejnými typy veřejnoprávních institucí v Evropě. Z obou těchto srovnání vychází Česká televize dobře. Hodinu vysílání vyrábí levněji než Nova a ve srovnání s evropskými televizemi funguje s mnohem nižším rozpočtem. Porovnání s privátní televizí je přísnější, protože soukromý podnik se obecně považuje za ekonomicky zdravý, pružný a úsporný. A když se zjistí, že Česká televize vyrobí hodinu vysílání levněji, tak je to dostatečné prověření efektivity jejího hospodaření.

hn: Komu schválená novela přinese nejvíc užitku?
To je zajímavý pohled. Nabízí se odpověď, že České televizi, ale tak to není. Té pouze nahradí reálnou ztrátu z toho, jak jí inflace za sedm let znehodnotila poplatek.

hn: Kdo tedy na novém zákonu vydělá?
Určitě soukromé televize. Protože snížení reklamy, na kterém bude Česká televize tratit stovky miliónů, nepřetečou do jiných typů médií, ale právě do soukromých televizí.

hn: Patří vůbec reklama na veřejnoprávní obrazovku?
V takto malém státě rozhodně ano. Jednak proto, aby koncesionáři nemuseli na vysílání skládat nepřiměřeně vysoké poplatky. A pak příjmy z reklamy vytvářejí ekonomický polštář před politiky.

hn: S reklamou ale zase může růst tlak ze strany inzerentů.
Ten se u nás poněkud přeceňuje. Problém České televize se Sazkou je spíš problémem manažerů televize, že něco takového dopustili.

hn: V současné době si z jedné vysílací hodiny zaplatí přibližně padesát minut diváci a deset minut pokryjí příjmy z reklamy. Jaký poměr by byl ideální?
Je to jen zjednodušený ukazatel, ale zdravý poměr je přibližně takový, že reklama uhradí čtvrtinu nákladů.

Hospodářské noviny, 2. 4. 2004, Autor: David Macháček