Přidružené aktivity vylepšují image mnohých firem

Je chmurný den, nebe je šedivé, všude mraky, sníh a slunce v nedohlednu. A k tomu ještě špatné výsledky. Jsou toho plné noviny: “Zrušíme pět tisíc pracovních míst, vše musíme znovu prověřit,” citují deníky šéfa koncernu Volkswagen Bernda Pischetsriedera.
Mezi zaměstnanci se rozmáhá neklid. Ne však všude. “Neděláme si žádné starosti,” říká Klaus Labersweiler. On a jeho deset kolegů, přestože je skoro nikdo nezná, totiž vyrábí nejprodávanější produkt koncernu. Jaký? Snad golf, passat, nebo polo? Ne – párky. Ročně přes tři milióny nožiček. Část z toho spotřebuje závodní jídelna, část se prodává do velkoobchodu. Jelikož má mletí masa a jeho uzení málo společného s výrobou aut, dalo by se očekávat, že to bude jedna z prvních aktivit, kterou kontroloři v rámci úsporných opatření zruší. Ale omyl.
Tyto vedlejší aktivity přitom nemá jen Volkswagen. Chemický koncern BASF tak například prodává víno, farmaceutický gigant Bayer naopak velkoryse podporuje nejrůznější sportovní kluby.
Zhruba 15 miliónů eur ročně firma, po níž pacienti vyžádali vysoké odškodné za nevhodné medikamenty, daruje celkem 29 klubům s 53 tisíci členy. Pomalu se však snaží částku snížit. “Už jsme klubům poradili, aby se ohlédly i po jiných zdrojích příjmu,” míní Meinolf Spring, který je v koncernu za sportovní aktivity zodpovědný.
“Pokud se na tyto aktivity podíváme z čistě podniko-hospodářského hlediska, jsou nesmyslné,” míní Reinhard K. Sprenger, poradce a jeden z nejznámějších německých autorů knih o managementu. Čísla však nejsou vše. Na druhou stranu tak podle něj takové aktivity firmě dodají jistou charakteristiku, něco, k čemu mají zaměstnanci vztah.
Přidružené, zdánlivě zcela odloučené provozy mají u většiny firem tradici. Masna VW například vznikla již dlouho předtím, než v ní šéf Labersweiler začal pracovat, a to už je 25 let. Když byla v roce 1938 založena produkce VW, nebyl Wolfsburg nic víc než starý hrad a krajina kolem. Továrna se musela sama zásobovat, což znamenalo i chovat dobytek a pěstovat zeleninu. Z toho už dnes zbyly jen skleníky, které slouží na pěstování květin pro potřeby firmy. Zbyly také párky, které se kromě závodní jídelny dají sehnat také v podnikových prodejnách či na stadiónu, který firma sponzoruje. “Máme hodně kolegů v zahraničí, kteří si párky nechají přivézt, když někdo ze známých jede do Wolfsburgu,” vypráví hrdě Labersweiler. To se ale brzy změní – díky certifikátu EU budou párky k dostání ve všech kantýnách firmy po celé Evropě. “Samozřejmě, že už někdo přišel na nápad masnu zavřít,” vypráví Hans-Ulrich Stieb, šéf podnikového stravování u VW. “Ale za to, co nás stojí naše masna, nikde tak dobré párky nedostanu. A kromě toho – vždyť už je to skoro znamení Wolfsburgu,” dodává.

Hospodářské noviny, 26. 3. 2004, autor: Thomas Knüwer, Handelsblatt