Proč se učit v Belgii anglicky? Kvůli televizi

Angličtina dobyla Belgii. Pod tímto titulkem vyšel nedávno magazín Bulletin určený cizincům žijícím v Bruselu. Znalosti Shakespearova jazyka nejsou v zemi frankofonních Valonů a nizozemsky mluvících Vlámů samozřejmostí. Zatímco v Amsterodamu nebo Haagu se můžete i stoleté babičky zeptat anglicky na cestu, v Belgii lidé často jen krčí rameny.
Co se tedy změnilo? Důvodem je televize. Když si ji cizinec pracující v Belgii zapne a naladí některý z vlámských programů, záhy zpozorní. Něco není v pořádku. Ačkoliv kanál není britský, z obrazovky na něj s výjimkou reklamních bloků srší neustále angličtina. Vlámské televize totiž zásadně nic nedabují.
Podnikaví Vlámové, jež před staletími brázdili světová moře a vládli obchodu, zjistili, že bez dobré angličtiny nenalákají do drahé země cizí firmy a nebudou moct zaplnit dobře placená místa v evropských institucích. V osmdesátých letech minulého století tak do království přišla televizní revoluce: zmizel dabing a nastoupily titulky.
První reakce byly strašné. Lidé volali, že chtějí jen tak chroupat brambůrky a popíjet víno, ne bedlivě sledovat malá písmenka vespod obrazovky. Televize jim pohrozila vyššími poplatky a kritika utichla. V devadesátých letech pak přišla éra kabelu, která revoluci dokonala. Ve Vlámsku jsou dnes tak daleko, že bez dabingu jsou i Simpsonovi a jiné kreslené seriály pro děti. Bere se to jako součást vzdělávání.
Frankofonní valonské televizní kanály se zachovaly opačně: dabing zůstal a s ním i nešvar špatné angličtiny.
“Když se učíte cizí řeč, je důležité vidět situace a gesta lidí. Televize je dobrým pomocníkem. Lidé ztratí zábrany a začnou si připadat jako v cizině,” říká učitel jazyků Koen Ruijters.
Angličtinu dnes spousta lidí přirovnává k latině. V antickém Římě i křesťanském středověku byla dorozumívacím jazykem vzdělanců. Jenže moderní doba internetu, mezinárodního obchodu a turistiky si ale žádá znalosti cizích řečí od většího počtu lidí než v minulosti. Angličtina je povinným základem, s nímž lze projet prakticky celý svět a uspět při získání stipendií. Tento názor leží v podhoubí belgické televizní lekce.
Vlámský recept na domácí vzdělávání v angličtině ale má i slabiny. Cizinci přijíždějící do Belgie ztrácejí potřebu učit se místní jazyky. Jeden policista mi říkal, že zná lidi, co žijí v Belgii i dvacet let, aniž by se naučily byť jen základy francouzštiny nebo vlámštiny. “Nenamáhají se rozumět naší řeči. Pak se jim stává, že neodpovídají na předvolání a mají problémy,” říkával.
Belgická vláda proto vynakládá ročně desítky miliónů eur na dotace pro jazykové kursy cizinců. Za půlroční intenzívní kurs se platí v přepočtu třebas jen tři tisíce korun. Zájem postupně roste a peníze se tak vracejí: pracovníci ze zahraničí získávají k zemi hlubší vztah.
Belgie má pro svou investici i jiné důvody, které nejlépe pochopíte při diskusi s euroúředníky. “Stává se mi, že francouzskému kolegovi něco vysvětluji anglicky a on mě francouzsky. Já rozumím francouzsky, ale neumím v té řeči přesně mluvit. On má to samé v angličtině. Občas je francouzsko-anglický dvojhlas slyšet i na schůzích,” říká jeden z úředníků, co přišli do Evropské komise z nových zemí.
Ať se to vezme jakkoliv, s jazyky je vždycky potíž. Pokud se tedy neuzavře země do sebe, nestáhne závěsy, nekochá se vlastními slovy a necpe se domácími klobásami. I to se dá, ale co s tím v Evropě?

Hospodářské noviny, 15. 3. 2004, autor: Milan Fridrich