Le Monde se ocitl v palbě kritiky

Tentokrát se ptají jiní. S kamerami a poznámkovými bloky čeká houf novinářů na své kolegy z deníku Le Monde, před jeho sídlem v pátém pařížském okrsku. “Co si myslíte o odhaleních o šéfovi vašeho listu?” ptá se jeden z reportérů procházejícího redaktora. Ten však jen mávne rukou a zrychlí. Na skleněných dveřích, které za ním zaklapnou, se přitom leskne sedm černých písmen, která znamenají svět: Le Monde. Zde, v ulici Rue Claude-Bernard, vcházejí a vycházejí ti, kteří pracují pro známý a nejčtenější francouzský deník na světě.
Právě jeho slovutná pověst je však nyní v ohrožení. Kniha “Skrytá tvář Le Monde”, která dnes ve Francii vychází, totiž vydavateli deníku Jean-Marie Colombanimu a šéfredaktorovi Edwy Plenelovi předhazuje těžké prohřešky: úpravu bilancí, spolčení s politiky, zamlčování informací či zneužití moci.
“Náš list je v nejhorší krizi své 57leté existence,” říká jeden z redaktorů. Od té doby, co před týdnem výňatky z knihy zveřejnil časopis L’Express, podle něj prochází redakcí “vlna šoku”. “I kdyby jen polovina z toho byla pravda, ztratíme náš největší kapitál: důvěryhodnost,” dodává. Dnes chce proto redakce, která na nakladatelství drží 30 procent, slyšet vyjádření svých šéfů na mimořádné valné hromadě.
“Velmi doufáme, že mají dobré argumenty,” říká další redaktor. A když ne? “Pak budeme muset přemýšlet o novém obsazení naší špičky,” říká. Le Monde tak hrozí palácová revoluce.
Vážné obavy tvůrců Le Monde podporuje fakt, že jedním z dvou autorů knihy je Pierre Péan, nejrenomovanější investigativní novinář ve Francii. Ten odhalil jak intriky francouzských novinářů v Africe, tak v roce 1994 minulost prezidenta Francoise Mitterranda jako spolupracovníka kolaboranta s nacisty – Pétaina ve Vichy. Nyní si vzal na mušku hlavy z Le Monde.
Šéfredaktor Plenel tak podle něj jako policejní zpravodaj v osmdesátých letech současně pracoval pro svůj nejdůležitější zdroj – šéfa policejních odborů Fasp, Bernarda Deleplaceho. Plenel tak psal pro Fasp tiskové zprávy, které pak sám jako redaktor komentoval. Jako šéfredaktor deníku pak v boji o prezidentské křeslo v roce 1995 protežoval neogaullistického premiéra Edouarda Balladura tím, že zakazoval kritické články redaktorů o Balladurově pochybném ministrovi vnitra a důvěrníkovi Charlesovi Pasquaovi.
Vydavatele Colombaniho, který vedení Le Monde převzal spolu s Plenelem v roce 1994, pak obviňuje ještě více. Manažer podle Péana systematicky upravoval hospodářské výsledky firmy, a to “se stejnými praktikami, jaké jeho deník předhazoval šéfovi společnosti Vivendi Jean-Marie Messierovi”. Skutečné ztráty nakladatelství tak v roce 2002 nečinily 3,2 miliónu eur, ale čtyřnásobek této sumy.
Někteří redaktoři Le Monde však za skandální knihou vidí nekalé záměry. Zatímco Péan je považován za bezúhonného, jeho spoluautor Philippe Cohen příliš rád polemizuje. Sám z redakce Le Monde odešel – podle místních byl propuštěn. Také fakt, že výňatky z knihy otiskl L’Express, podle jednoho z redaktorů “smrdí”. V roce 1997 se totiž Colombani marně snažil právě tento časopis převzít.
Hospodářské noviny, 26.2.2003, autor: Christoph Nesshöver, Handelsblatt