Nejčastěji nápady přicházejí v autě a ve sprše

Nové album bude mít za roh mířící myšlenku, chci se jím trochu jinak prezentovat, říká písničkář Michal Horák v podcastu ADC Kitchen.

Michal Horák koncertuje od třinácti let, ve 23 letech se stal objevem roku v Českém slavíkovi 2021. O tom, co chystá s novým albem a jak tvoří, ho pro podcast ADC Kitchen vyzpovídal David Suda, předseda Art Directors Clubu.

Slyšel jsem, že jsi takový inteligentnější Pokáč, souhlasíš?

Pokáč je prudce inteligentní člověk. Asi se lišíme tím, že si víc vyhraju s hudbou. Pokáč často vezme ukulele a kytaru a namydlí tam akordy, které fungují. Není to vůbec špatně, písničky si lidé hned zahrají u táboráků. Mě baví songům dávat další hudební rozměr.

Hudbu píšeš rovnou pro více nástrojů?

Nejčastěji mě písničky napadají, když u žádného nástroje nejsem. Když jedu autem, jsem ve sprše nebo před usnutím. Buď si podupávám, nebo klepu na volant, jamuju. V hlavě se mi objevují akordy a harmonie, aranže. Nejvíc se mi to vykresluje na klaviatuře. To je pro mě stěžejní nástroj, který zároveň skýtá nejširší možnosti. Zrovna jsem si udělal radost a koupil stage piano Nord s 88 klávesami. Neskutečně se mi rozšířily rejstříkové možnosti.

Prý praktikuješ test, že písničku složíš a když si refrén pamatuješ do dalšího dne, mohla by fungovat. Je to tak?

Praktikuju, ale písničku si pro jistotu i nahrávám, třeba aspoň na diktafon na mobilu. I skvělou melodii může člověk zapomenout. Když si ji chvíli broukám a pamatuju si ji po čase, bývá to znamení, že by se mohla líbit.

V dnešní době se rozmáhá trend, že hudbu dělá umělá inteligence. Co říkáš na tuto konkurenci?

Když člověk sleduje trendy, vidí cestičky, kterými lze napodobit reálné věci. V pořadu Kumšt od Kytary.cz dělají třeba zábavný a zároveň krutě pravdivý manuál, jak skládat písně v různých žánrech. Vezmou úplně typické rysy a na konci pořadu vznikne song k nerozeznání od největších hitů. Podobně může být nastavený počítač. Asi jsem na to staromódní, může to ale pomoci při tvorbě. Teď začínáme dávat dohromady album a je fajn, když si může člověk ve studiu nahodit automatické bicí nebo basu, aby měl představu, jak by to mohlo znít. Opravdovost a inovace budou ale podle mě přicházet vždy od lidí. Střední proud se vždy po čase omrzí.

Kéž by. Lidé se vždy vracejí k tomu, co je jim povědomé a co znají. I ty určitě při skládání myslíš na to, aby lidé píseň poslouchali.

V hlavě to asi je, ale v první řadě musí písnička bavit hlavně mě, jinak s ní ven nejdu. Ta největší masa lidí, co hudbu cíleně neposlouchá, u ní nechce přemýšlet. Proto je tu „středoproud“ nenáročný na ucho, na tom není nic špatného. Vždy by tu ale měla být část hudební scény, která ji bude kultivovat a někam směřovat. Hudební historie je neskutečně proměnlivá a alternativní proudy tu jsou i dnes.

Jsi muzikant, kterého mezi lidi dostal internet. Jak různé kanály hodnotíš?

Aktivně jsem začal skládat ve třinácti letech, koncertoval jsem a jezdil na soutěže. Živé hraní mě nakoplo. První dema jsem si nahrál a umístil je na Bandzone. Sice jsem tam neměl závratná čísla, ale tam mě tehdy objevil Tomáš Klus, když hledal předskokana.

Není éra Bandzone už pryč?

Podle mě už má své zajeté místo, které se sice nemůže rovnat Spotify nebo Apple Music, ale mezi muzikanty je to známá platforma. Dají se tam objevit neznámá jména pro různé akce.

Co další sociální sítě?

Asi v patnácti jsem si vydal první písničku s profesionálním videoklipem, kdy jsem se dostal více na YouTube. Pak jsem začal každý rok vydávat jeden klip, na který jsem si našetřil, sehnal sponzory, hráli mi v nich kamarádi a rodina. V roce 2018 jsem začal vydávat přes Supraphon, pro který mě objevil Filip Rajmont. Už jsem se začal objevovat na Spotify a vše dostalo štábní kulturu.

Takže tvůj obsah vlastní Supraphon?

Mám pod ním „třistašedesátkovou“ smlouvu. Vedle nahrávání na digitální servery se mnou vše plánují, dělají mi booking koncertů, pomáhají s merchem. Vše je pod jednou střechou, což je pro mě příjemné, protože nejsem úplně organizovaný. Ke Spotify i YouTube mám přístupy, můžu si je spravovat. Halíře z přehrávání si dělíme podle toho, jak jsme se dohodli.

Nezanedbatelnou sítí je pro muzikanta dnes i Instagram…

Ten si spravuji sám. Na Facebooku mám i spolusprávce, takže nemusím sám před koncertním turné vytvářet hromadu událostí. Do TikToku se mi zatím moc nechce, i když má úžasný dosah. Neumím být denní přispěvatel, nechtělo by se mi vyjít za každou cenu s něčím, i kdyby to byla kravina.

Tvoje první album bylo „Michalovo cédéčko“, další „Michalbum“, má už to nové svůj kreativní název?

Na to je ještě čas, vyjde za rok na podzim. Dosud alba vycházela vlastně z už vydaných singlů, tohle bude mít celé vlastní koncept. Mělo by mít za roh mířící myšlenku, chtěl bych se jím trochu jinak odprezentovat. Nebudu otáčet o 180 stupňů, chci to být pořád já jako dosud, ale zároveň konceptem něco sdělit. Na jaře budeme řadit a nahrávat písničky, z třeba 25 písniček jich budeme vybírat dvanáct.

Budeš je testovat na koncertech, nebo je necháš až pro album?

Teď na koncerty jezdíme s písničkami, které lidi znají a přišli si je poslechnout. Možná časem jednu dvě zahraju, dává to pocit exkluzivity a nám zpětnou vazbu pro rozhodování.

Mluvil jsi o posunu, napadlo mě, že se k tobě možná místo folku hodí víc Jamie Cullum, nešel bys takovým jazzovým směrem? Ale nevím, jak tě vidí Supraphon…

Moc díky, toho mám hodně rád. Co se Supraphonu týče, probíhá velmi zdravý dialog a máme stejné cíle. V mojí hudbě se odráží i to, co poslouchám. Není to tak, že bych šel napsat písničku jako Jamie Cullum, ale vstřebávám to. K jazzu tíhnu dlouho a v některých písničkách je to možná cítit. Nebráním se ničemu. Přijde mi nejhezčí a nejtrvalejší, že písnička funguje i u táboráku po očesání od všech aranží.