KOMENTÁŘ: Jak předejít maďarské a polské cestě v médiích?

Máme to ale v našem českém právním státě dobře zařízené. Když někdo porušuje zákon, můžeme ho „dát k soudu“ a ten mu vyměří trest. Až na výjimky, tedy. A pokud si teď pod výjimkou představujete obrovsky bohatého kmotra, který podplatí všechny soudce, nebo stárnoucího mafiána, co opakovaně předstírá zdravotní indispozici, vězte, že tyhle výjimky na mysli nemám. Mluvím o výjimce jiného druhu.

Vše, co se děje v mediálních radách, počínaje jejich volbou, jako by nepodléhalo žádné kontrole. Překračování zákona přihlížejí odpovědní poslanci, kteří radní volí, se slovy „já nejsem soudce, abych vykládal zákony“. Ale zároveň žádný soud nemá tuto problematiku v gesci. To je jeden z problémů současné podoby zákonů o médiích veřejné služby. Co dalšího je potřeba změnit?

V poslední době jsme byli několikrát svědky srdceryvných historek o tom, že radní vykonává svou funkci jen ve chvíli, kdy zvedá ruku na zasedání, a diskuzí nad tím, zda vítěz primárek jedná ve prospěch své strany. V pasážích o neslučitelnostech funkce člena rady by si zákony zasloužily především respekt k evidentnímu záměru zákonodárce, ale proč je i nezpřesnit. Už z původní důvodové zprávy k zákonu z roku 1991 si pamatujeme, že „S ohledem na nebezpečí stranického partikularismu a politizaci Rady se jejím členům zakazuje, aby reprezentovali politické zájmy.“ Každý občan si prostě musí vybrat, jestli chce být mediálním radním, nebo se angažovat v politice, ať už jako kandidát, významný podporovatel, funkcionář nebo třeba poslanec nějaké strany nebo hnutí.

Co je ale hlavní motivací pro dlouho připravovanou a odkládanou novelizaci, je navýsost zřejmé. A kdyby to někomu zřejmé nebylo, může nakouknout k sousedům. V Maďarsku už to je a v Polsku k tomu před pár týdny Sejm udělal sedmimílový krok: Hrozba eliminace médií nezávislých na vládnoucí garnituře.

Jaké proti tomu máme (v zákonech o veřejnoprávních médiích) pojistky? Kandidáty do rad nominují nepolitické organizace, funkční období radních se nepřekrývá s volebními obdobími a vyměnit celou radu najednou trvá alespoň dva roky… Tak jsme si to v roce 2001 představovali. Dnes už si ale i přesto dovedeme představit, že vládní většina získá dominantní vliv v mediálních radách. Jenže v radách „mají být zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy“. Jaké pojistky můžeme nově do zákona vložit?

Nominující organizace nemají vznikat účelově právě pro nominaci. A nemá se jednat o bandu kamarádů, která poslouží jen pro formální naplnění zákona. Výroční zprávy od médií má Parlament dostávat na vědomí a jeho prostřednictvím má být veřejnost informována o tom, co se v médiích děje. Rozhodně nemá schvalování sloužit jako nátlakový nástroj. A ve věci dominantního vlivu vládní většiny na složení rad máme naštěstí po ruce velmi elegantní řešení. Máme dvoukomorový Parlament, jehož konstituce a to, jak je obsazován, samo zaručuje vyváženost. Členy mediálních rad by měli volit Sněmovna, Senát a přímo volený Prezident. Prezident by vybíral méně radních než komory Parlamentu, které by naopak v této věci měly mít rovné postavení. Takový zákon politici připravují ke schválení v příštím volebním období a Rekonstrukce státu, společně s Nadačním fondem nezávislé žurnalistiky a Českým národním výborem IPI v diskuzi s řadou dalších odborníků a organizací, se schválení snaží pomoci.