Jan Kaláb: Kdybych začal někomu dělat reklamu, asi bych tím ztratil

Český umělec věnující se street artu a graffiti se po reliéfních obrazech chystá do budoucna více zaměřit na sochy. „Už se dva roky vyrábí jeden velký Point, který chci umístit do prostoru,“ říká Jan Kaláb v rozhovoru s Davidem Sudou v podcastu ADC Kitchen.

Jan Kaláb je umělec, který se začal živit „na ulici“. Dnes tvoří a velmi dobře prodává své barevné reliéfní obrazy s plastickým rámem. Tak představuje jednu z výrazných postav české graffiti a street art scény David Suda, šéf kreativy WMC/Grey a předseda Art Directors Clubu. V jejich rozhovoru, který je možné si celý poslechnout v dalším díle podcastu ADC Kitchen, Kaláb předestírá budoucnost street artu propojenou s novými technologiemi a mimo jiné vysvětluje, proč ani jako influencer nepropaguje sluchátka, tablety či „kecky“.

Tvoje tvorba má kořeny v graffiti. Těšnovské zdi se staly tvým prvním ateliérem. Touha „udělat“ si pořádně vlak, ti vysloužila zatčení v New Yorku. Byl jsi ve vězení aspoň přes noc?

Ano, byl to docela silný zážitek. Stalo se to v pátek a soud tehdy byl ze zákona do druhého pracovního dne, aby se procesy nezdržovaly. Šli jsme v pondělí k soudu, kde byla fronta „jak na maso“. Podle toho, jak jsme se s lidmi bavili, seděli s námi v cele předběžného zadržení lidé za pořádání party, sezení v metru s taškou vedle sebe, špatné parkování… Bylo to v době za starostování Rudyho Giulianiho a zavíralo se za všechno.

Co cítíš při pohledu na graffiti dneska? Posunulo se někam? Jsi pořád jako u vytržení, jako když jsi je viděl poprvé za železnou oponou?

Spíš je to nostalgie. Znám ta místa, u zdí jsem strávil poměrně dost času. Už jsem se z toho ale vymaloval. Graffiti se moc neposunuje, zůstává graffiti. Píšeš jméno, je to nějaká sociální soutěž s kluky ve městě.

Tvoje writer jméno se vyvíjelo – Splash, Cák – to ses chtěl podepisovat česky?

První jsem používal Splash, protože jsem to viděl někde na dovolené. Ale ta písmena za sebou nejsou moc dobrá. Ondřej Anděra z „vévéček“ mi říkal, že jsem vlastně „Cák“, tak jsem začal psát to – pak jsem přidával písmena „e“ a „s“, aby to bylo delší, když jsme malovali vlaky. Ze slovníku jsem ale zjistil, že to znamená „koláče“, takže jsem si raději našel Point, což mi přišlo smysluplnější.

Čím tě slovo Point zaujalo?

Představuje jeden bod, ukotvení ve vesmíru. Tak vnímám i člověka, bytosti. Cakes pro mě ale zůstává graffiti jméno a třeba ani v Americe nikdo neřeší, co to znamená. Jménu dáváš význam tím, jak ho maluješ. Cakes jsou perfektní písmena na graffiti, Point je spíš streetart a 3D věci, konstrukce písmen k tomu vybízí.

Tvým snad nejvýraznějším graffiti objektem byl takzvaný Flaming Point na Palachově náměstí, který jsi v roce 2004 nelegálně umístil před Rudolfinum. Jakou to vyvolalo reakci? Šlo o největší objekt v Evropě?

Tehdy možná. Psalo se o tom, protože nikdo nevěděl, o co šlo. Považuji to za stěžejní dílo té éry. Bylo velké, na super místě a hodně se o tom psalo. Tehdy jsem objekt instaloval a odjel do Manchesteru pracovat na výstavě. Když jsem se vrátil do Prahy, už jsem jen viděl dělníky, jak zametají zbytky a jeden z nich říkal: „To je šroubů, že bych z toho postavil chalupu!“ To byla doba, kdy jsem dělal A, ale nemyslel jsem na B. Všechno bylo dočasné, nemyslel jsem na to, jestli pak objekt umístit jinam, jestli by ho šlo prodat… Třeba tři měsíce jsem na něčem pracoval a stačila mi fotografie na zdokumentování. Teď už dělám věci jinak. I proto podobné práce beru jako objekty – jsou dočasné, ani nemají takovou materiálovou kvalitu, aby mohlo jít o sochy, které přetrvají.

Platil sis to sám?

Tehdy jsem dělal hlavně z darovaného materiálu. Můj největší zdroj byl Skate park na Štvanici, který se koncem 90. let každý rok minimálně částečně obnovoval a starý materiál se vyhazoval. Další zdroj byly filmové stavby, které mi dávaly zbouraný materiál. Platil jsem nějaké barvy, největší investicí byl čas, který jsem tomu věnoval.

V roce 2006 jsi spreje vyměnil za štětce, vytvořil jsi ateliér Na Trafačce – legendární živoucí místo. Já tehdy jezdil do Berlína a připadalo mi to jako blok Berlína na Libni. Jak celá Trafačka fungovala?

Souhrou náhod jsem byl první, kdo s tím prostorem přišel do styku. Mě to přišlo velké, ale protože nic jiného nebylo, oslovil jsem další kámoše. S nimi jsme to „zabydleli“. Sám prostor vlastně určoval, jak ho naplníme. Byly tam kanceláře, kde jsme měli něco jako malé ateliéry, jestli se tomu tak dá říkat. Pak obrovská hala, kde byla v zimě ještě větší zima než venku. Tam jsme tvořili, pořádali výstavy. Byl to takový trojúhelníkový blok, který jsme postupně objevovali. Byla tam stěna, prostor pro galerii. Byl tam pavlačový dům spíš pro sociálně slabší rodiny, které se postupně odstěhovávaly a my si ten prostor pronajímali po nich. V celém bloku nakonec vzniklo takové undergroundové kulturní centrum. Budovali jsme to od nuly, dali jsme do toho, co jsme mohli. Udělal jsem tam svou první výstavu. Prostor mě vlastně donutil přemýšlet, jak dělat „fine art“ – umění, které může viset v galerii.

V té éře vznikala první díla, která si člověk může pověsit na zeď. Jak se na ně zpětně díváš?

Některá jsou horší, některá lepší. Nestydím se za to, i když jsem se nějakou dobu učil pracovat na plátnech jako na novém formátu. Musel jsem přejít na podstatně menší prostor, než na jaký jsem byl zvyklý v ulicích. Bylo třeba překopat tvarosloví a vnímání plochy. A to nějakou dobu trvalo. Pak jsem začal stavět na abstraktních elementech a začalo to žít. Vlastně to převálcovalo graffiti a touhu dělat na ulici.

Poslední éru tvé tvorby bych asi jedním slovem označil jako kruh, který je pro tebe signifikantní. V Argentině jsi v roce 2013 namaloval na zeď černou díru, pak v New Yorku sehnal kruhové rámy a nakonec sis je začal dělat sám. Máš ateliér v Holešovicích. Kam to povede dál?

Pořád dělám kruh, různě zdeformovaný, ale pořád je to Point, čára kolem bodu. Nedošel jsem k tomu nějak cíleně, vyplynulo to samo. Dělal jsem čtverce a kruhy, ale začal jsem se soustředit jen na element kruhů. Vznikají z toho i amorfní tvary, které se rozpadají do různých struktur. To mi otvírá další cesty, které jsou dobrodružné i pro mě. Nevím, kam to povede. Chtěl bych více dělat sochy, protože jsem poslední roky obrazy zavalený. Rámy už si vyrábíme stoprocentně v ateliéru, máme na ně CNC frézu. Ta mi tvorbu pomáhá zase posouvat dál, dělám reliéfní obrazy. Ty jsou krůček od soch, dostává to třetí rozměr. Jako když jsem od graffiti přešel k reliéfním písmenům, která se postupně ze zdí „odlepila“. Myslím si, že se stane něco podobného a tvorba bude zase o něco košatější.

Přemýšlíš o větších změnách dopředu, jako že uděláš větší krok, nebo je to postupná pomalá proměna?

Aby to bylo upřímné a fungovalo to, je k tomu potřeba dojít. Dveře se musejí otevřít samy, nejde je vylomit. Alespoň u mě to tak funguje. Je za tím hodně drobné práce, hodně zkoušení, které mě pak navádí dál. Možnosti otevírá třeba spojování různých technik. Člověk může mít nějakou myšlenku, ale není k ničemu, než představu zhmotníš s pomocí vhodné techniky. Musíš vynalézt, jak to udělat.

Rád vzpomínám na tvé pouliční počiny. Vedle graffiti jsi maloval záplaty na chodnících, dlažební kostky… V New Yorku jsi pro obrazy jako stojany použil kolemjdoucí, kteří se postavili doprostřed bulváru na chvíli utišeného červenými světly na semaforech. Vrátíš se někdy na ulici, do venkovního prostoru?

Rozhodně o tom přemýšlím. Teď už se dva roky vyrábí jeden velký Point, který chci umístit do prostoru. Chci dělat sochy, už ne objekty. Splácat dřevotřísky a stará prkna je jednoduché, když máš čas a představu. Já už jsem na cestě dál, potřebuji dělat sochy. Kde bude vedle toho A fungovat i B, nebo C… Třeba se dílo prodá, půjde o uzavřený cyklus. Už nemůžu něco tvořit tři měsíce a pak to někde nechat. Musím nad tím přemýšlet byznysově. Abych mohl něco velkého udělat, už to stojí peníze. Pak je druhá cesta, jak street art dostat do veřejného prostoru a tou je rozšířená realita (AR). Na té také trochu začínáme pracovat. Lidé se totiž kolem sebe nedívají, veřejný prostor se přesouvá do mobilů a sociálních sítí. AR to se světem street artu propojuje.

ADC má hodně blízko k reklamě, kde kreativa probíhá strukturovaně – dostaneme zadání, vymýšlíme, schvaluje to klient a pak se produkuje… Aplikuješ takový postup také někdy?

Musím k tomu dospět mentálně, protože neumím přebírat myšlenky někoho jiného, jako se to děje v reklamě se zadáním. Neumím vymýšlet pro někoho. Zadání nepotřebuji.

Ani když tě někdo osloví a řekne, tady máš prostor? Ten prostor sám o sobě není zadáním?

Když to nebudu cítit, tak je to těžké. Když dělám obrazy na zakázku, bavím se s klienty, pošlou mi reference, co se jim ode mě líbí za barvy. To jsem schopný splnit, ale pořád stavím sám na sobě. Nejde o to, že by někdo přišel s hrnkem kávy, že by na něj ode mě potřeboval vymyslet kreativu. To nedokážu a ani nechci.

Zkoušel to někdo?

Ano, když jsem byl mladší. Dělal jsem třeba graffiti do reklam. To bylo okolo vysoké školy, Trafačky. Ale nepřemýšlel jsem nad tím byznysově, užíval jsem si, že tvořím. Nechtěl jsem se svazovat a vymýšlet, jak vydělávat peníze. Šlo mi vlastně o to, mít materiál. Teď přemýšlím jako firma, která něco vytváří, musí mít nějaký obrat. Sám jsem se stal tím, kdo by si měl najímat agenturu. Jsem vlastně značka.

Ani jako influencera tě někdo nezkoušel lanařit?

Ano, ale vlastně to byly nesmysly. Je mimo, aby mi někdo posílal boty a já na to dělal „storýčko“. Zaujalo mě, že mě vidíš jako influencera. Já to tak ale vůbec nevnímám, to jsou pro mě lidi, co mají pocit naplnění, když můžou něco sdělovat a ostatní ovlivňovat, nebo za pár tisíc vážně mluvit o produktu, který dostanou… Instagram, který mi z těch sítí přijde nejpříjemnější, používám k prezentaci svých věcí. Je to taková galerie – dívají se na to lidé, galeristé, sběratelé. Nedávalo by smysl, abych tam propagoval sluchátka. Třeba by se našel produkt, který by do toho seděl, ale nevím…

Myslel jsem to spíš, že máš vliv díky počtu sledujících, kterých máš přes 40 tisíc, ne že by ses „prodával“…

Z toho pohledu asi ano. Kdybych ale začal dělat někomu reklamu, asi bych spíš ztratil. Prodávám svoje věci, takže dělám reklamu jim. Mám image, která by propagací sluchátek, tabletu nebo „kecek“ ztratila. To by mě bývalo bavilo, když mi bylo dvacet, ale teď už je mi přes čtyřicet…

A co chystáš teď?

Mám výstavu v Paříži a na příští měsíc chystáme výstavu v Bruselu. Plus nějaké zakázky. S galerií na dálku konzultujeme, co chystám, bavíme se o tom, jak to bude vypadat. Rád na výstavu přijedu a nafotím si ji osobně. Mám z dob graffiti zafixované, že to je to jediné, co mi zůstane. V aktuální době mi to chybí, protože musím pracovat s fotografiemi někoho jiného. To je asi jediný nedostatek nynější doby. Smál jsem se, když jsme dělali vernisáž s live hovorem na Instagramu, že je to vlastně fajn, mít to takhle za sebou a nemuset se pak ještě dlouho bavit s cizími lidmi, což umí být vysilující. Ale chci, aby se to vrátilo do normálu, protože to, co se teď děje, je šílené…