Obzory české mediální legislativy

Nový ministr kultury Martin Baxa uvedl jako jednu ze tří priorit svého resortu revizi mediální legislativy. A to je dobře, protože podle mediálních expertů už ji potřebujeme jako sůl.

Zásadní bude, aby se politici nenechali strhnout domněnkou, že probíhá jakási svatá válka o Českou televizi. Ne, jde o něco jiného. Českému mediálnímu prostoru chybí pravidla, která by odpovídala dnešní společenské realitě. A nejsme v tom sami, ostatně i proto Evropská komise připravuje Media Freedom Act. Povinnosti regulátorů vůči “novým médiím”, úpadek regionálních médií nebo seberegulace médií vedoucí k posílení jejich důvěryhodnosti, to jsou témata, která řeší odborníci a policy-makeři leckde na světě. A ano, u nás k problémům, na něž se musíme zaměřit, patří i slabá kontrola hospodaření a  nedostatečné záruky nezávislosti veřejnoprávních médií.

I kvůli tomu se v mediálních radách v posledních měsících děly věci, které připomínaly místy absurdní divadlo, místy nedůstojnou tragikomedii. Na hrozbu politického vlivu na česká média pak upozorňuje i respektovaný index Media Pluralism Monitor ve zprávě za rok 2020.

Rekonstrukce státu společně s Nadačním fondem nezávislé žurnalistiky a Českým národním výborem Mezinárodního tiskového institutu už nějaký čas připravuje plán, jak nezávislost veřejnoprávních  médií v Česku legislativně posílit. Hlavním cílem našeho návrhu je, aby momentálně vládnoucí většina ve Sněmovně neměla jednoduchou cestu k ovládnutí Rady České televize nebo Rady Českého rozhlasu. Jak toho můžeme dosáhnout?

Členy mediálních rad budou nově volit Sněmovna i Senát (dosud je volí pouze Sněmovna), tím bude posílena pluralita názorů zastoupených v radách. Nominovat radní budou moci jen zavedené instituce, které navíc ponesou za svého nominanta alespoň symbolickou odpovědnost. Radními budou nestranní a politicky nezávislí odborníci, nebudou zastávat politickou funkci, ani na ni kandidovat. Zákonnost postupu při volbě člena rady bude ověřitelná Nejvyšším správním soudem. NSS bude moci přezkoumávat i zákonnost rozhodnutí mediálních rad. To jsou jen některé z bodů navrhované novelizace mediální legislativy, na které postupně vzniká politická shoda.

Ještě krátce na obhajobu potřeby posílení kompetentnosti radních: Média veřejné služby mají být dozorována veřejností. Proč má tedy radní mít nějaké super předpoklady k výkonu funkce? Copak celoživotní řemeslník nemůže vyjadřovat svůj pohled na to, co se v televizi vysílá? Ale jistěže může, ale – jednak to není až zas tolik úkolem radního a jednak – cílem úpravy je, aby „Asociace celoživotních řemeslníků“ vybrala toho, kdo nejlépe rozumí mediální realitě. Jen s tímto vhledem totiž může odvést v Radě užitečnou práci. Radní totiž opravdu nediskutují o tom, jakou pohádku má ČT dávat na Štědrý den, i když i to se může na pořad jednání dostat, řeší poměrně složité otázky související s politickou neutralitou, financováním, nebo personálním obsazením veřejnoprávních médií. A k tomu je potřeba se v mediálním světě trochu vyznat.

Posílení nezávislosti médií můžeme dosáhnout poměrně rychle, novely zákonů o médiích veřejné služby se dají stihnout už během tohoto roku, a to buď senátní nebo poslaneckou cestou. Ministerstvo kultury pak ve spolupráci se zákonodárci může v průběhu let pracovat na dalších souvisejících otázkách, jako jsou určení koncesionáře, výše koncese, definice veřejnoprávní služby, aktualizace zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, vznik mediálního zákona nebo ukotvení statusu novináře. Zatím to vypadá, že politická reprezentace je všem změnám nakloněná, neshody jsou spíše na jednotlivostech. Brzy tedy snad budeme svědky toho, jak naše média konečně dostanou takové zákony, jaké si už dlouho zaslouží.