Z pohledu poslanců musí volba do mediálních rad připomínat útok. Den před volbou jim do schránek přistál dopis Evropského centra pro svobodu tisku a médií (ECPMF) a Evropské federace novinářů (EFJ) apelující na jejich rozum a na nezávislost médií veřejné služby. Den před tím právní rozbor a medailonky kandidátů platformy neziskových organizací Rekonstrukce státu, dopis Mezinárodního tiskového institutu, dopis radního ČT Zdeňka Šarapatky a dopis s (ne)doporučenými kandidáty předsedy volebního výboru a poslance ANO Stanislava Berkovce.

Podle jeho kritérií neměli projít ti, kteří za prvé podepsali Milion chvilek, za druhé mohli mít kladný postoj ke generálnímu řediteli ČT Dvořákovi nebo za třetí nebyli ochotni zastupovat zájmy ANO.

Za zdmi sněmovny bouřili lidé na demonstracích a v kuloárech kladl poslancům a kandidátům sugestivní dotazy bývalý bubeník Orlíku a Foldynův a Berkovcův atašé Michael Kraft i sám ředitel ČT Petr Dvořák. A to zmiňuji pouze aktivity, jež probublaly médii, které představují jen tu viditelnou špičku ledovce.

Při loňské volbě do Rady ČTK, do které kandidoval vyslanec ultrakonzervativců a konspirátorů Michal Semín, chodilo poslancům před hlasováním přes dvě stě mailů denně, generovaných šablonovým rozesílačem apelů mladého a IT znalého občanského aktivisty.

Nepíšu to proto, že bych poslance litoval. Na volbách mediálních rad je jenom dobře vidět politická bitva o veřejný prostor a jeho definici. Z posledních hlasování je zřejmé, že většinová „vůle lidu“ a jeho zástupců prosazuje do rad kritiky fungování médií veřejné služby i jejich samotné podstaty, oportunisty, konzervativce i rádobykonzervativce, kteří chtějí větší podíl na mediální moci. Veřejnoprávní média ji mají. Jsou dlouhodobě nejdůvěryhodnější, mají vliv na rozhodování, určování agendy, a lidé se k nim obracejí v době krize. Dobře je to vidět na sledovanosti v posledních dnech.

„Veřejnoprávní média možná představují poslední prostor, kde se setkávají lidé různých politických a názorových naturelů.“

Zatímco komerčním médiím vzrostli u nejnavštěvovanějších zpravodajských serverů reální uživatelé podle NetMonitoru nanejvýš o polovinu (a to jen v případě Seznamzpravy.cz a zčásti u Novinky.cz, u iDnes.cz to bylo jen o 11 procent), u webu ČT24.cz nebo iRozhlas.cz vzrostli dvojnásobně. Během neděle 15. března pak na zpravodajskou televizi ČT24 přepnulo kvůli informacím o koronaviru 4,15 milionu diváků. Nad podobnými čísly není možné zavírat oči a část poslanců ANO chce spolu s komunisty a SPD vyměnit současné vedení ČT za poslušnější.

V Českém rozhlase, jehož ředitel skoro nevynechá příležitost vlichotit se mocným, se jim to zčásti podařilo. Kritiky nejvíc dráždí Nora Fridrichová a 168 hodin a Marek Wollner a Reportéři ČT a byli by moc rádi, kdyby jim někdo přistřihl křídla. Jenže v tom je kámen úrazu. Zaměňují část za celek.

Někdy mi také přijde, že jsou reportáže místy nevyvážené a jejich moderátoři působí na sítích jak neřízené střely. Možná v té skladbě opravdu chybějí konzervativnější investigativci a publicisté, ale to přece v radě nevyváží servilní moderátor Xaver nebo lidé navázaní na politickou stranu Trikolóra!

Snaha podrobit si média veřejné služby je o to úpornější, oč závislejší a rozdrobenější je zbytek mediální scény. Veřejnoprávní média možná představují poslední prostor, kde se setkávají lidé různých politických a názorových naturelů a kde se může dělat dražší investigativa a kritická novinářská publicistika. Problém s nimi mají především rudohnědí radikálové, sebestřední žvanilové a vrtošiví starci.

Kritika hospodaření ČT je možná z části oprávněná, hlavně ale slouží jako nepřímá kritika obsahu a nezávislosti ve snaze umenšit její vliv. Jak v jednom rozhovoru poznamenal předseda poslaneckého klubu Jaroslav Faltýnek, „když něco nemůžeš ovládnout, musíš to aspoň roz..dat.“