Je česká mediální krajina svobodná? Pokud člověk nepatří mezi příznivce konspiračních teorií, musí odpovědět, že je. Zároveň však platí, že jako každá svoboda je i svoboda médií vždy v ohrožení, že se ji někdo pokusí omezit.

Sluší se připomenout, že česká média se po listopadu 1989 dokonce osvobodila dříve, než jiné prvky společenské struktury, a právě proto asi jako první začala až úzkostlivě o svou svobodu dbát. Tištěná se okamžitě pustila do privatizace a obsahově se definovala jako nezávislá, vysílací vzápětí začaly usilovat o statut veřejné služby.

Privatizace to byla z hlediska dodržování standardů hodně divoká a ani odstátnění vysílání nevyšlo tak úplně podle plánu, zejména způsob utváření vysílacích rad.

reklama
reklama

Prakticky celá devadesátá léta panovaly tradiční obavy, že českou mediální krajinu ovládnou Němci, kteří v nich budou prosazovat svou politiku. Když pak němečtí vydavatelé významnou část médií skoupili, ukázalo se, že se chovají jako regulérní investor a zajímají je finanční toky, ne názory listů.

Ne vždy to samozřejmě bylo ku prospěchu věci, orientace na ekonomizaci provozu vedla k poklesu kvality, rozhodně však ne k omezování svobody názoru. Navíc vždy existoval segment vlivných názorových médií, jejichž nezávislost nebyla pouze deklarovaná a případná afinita k některému politickému proudu byla dána vlastním rozhodnutím, nikoli omezováním svobody vnějším (politickým) tlakem.

Tomu se ovšem nikdy nevyhnula média veřejné služby. S nadsázkou bylo možné tvrdit, že se je politické strany neúnavně pokoušely proměnit v média spíše parlamentní, přičemž o nějaké kryptovariantě „vládní vlnky“ politici nadále sní, i když náhodou spí, dodnes. Napětí vyvrcholilo v televizní krizi 2001 a následnou mnohatisícovou demonstrací na Václavském náměstí, kdy politické elity tlaku náměstí ustoupily.

Reliktem střetu je úporná snaha o tzv. vyváženost, požadovanou politiky, která ovšem někdy nabývá až parodické podoby „pět minut Hitlera, pět minut Židů“.

Odchod německých vlastníků a převzetí jimi opuštěných médií domácími oligarchy však přinesl problémy, zejména v souvislosti se vstupem nejvýznamnějšího z kupců Andreje Babiše do nejvyšších politických sfér. To, že svá média přesunul do svěřeneckého fondu je vnímáno pouze jako zakrývací manévr. Situace má i pozitivní vedlejší efekt: novináři, kteří odmítli v těchto médiích pracovat, založili několik vlivných internetových i tištěných titulů, které významně zvyšují kvalitu mediální krajiny.

Současný stav se odrazil v žebříčku svobody médií sestavovaném každoročně respektovanou organizací Reportéři bez hranic. Mezi 180 hodnocenými zeměmi pokleslo Česko oproti roku 2013, kdy Babiš koupil Mafru, z 16. na 34. místo.

Může však jít i o obecný trend proměny globální politiky a nikoli pouze přímý důsledek proměny české mediální scény.

Podobně jako Česko totiž poklesly na žebříčku i další země, k nimž se politicky i mediálně vztahujeme: Slovensko 23.–27.; Polsko 22.–58.; Maďarsko 56.–73.; Velká Británie 29.–40., USA 32.–45. Jinde jsou ovšem trendy opačné: Rakousko 12.-11.; Francie 37.-33.; Izrael 111.-87. a za zmínku stojí zejména ono kdysi obávané Německo: 17.—15.

reklama