Případ zveřejnění obsahu textové zprávy (SMS) Václava Klause psané v průběhu konání kongresu ODS na stránkách deníku Blesk v prosinci loňského roku upozornil na další skutkovou podstatu „verbálního“ trestného činu ve vazbě na získávání informací.
Předmětný případ je zajímavý tím, že se zde nehovoří pouze o otázce porušení osobnostních práv Václava Klause, ale že bylo vysloveno i podezření ze spáchání trestného činu porušování tajemství dopravovaných zpráv. Podle ustanovení § 239 trestního zákona se tohoto činu dopustí ten, kdo úmyslně poruší tajemství uzavřeného listu nebo jiné písemnosti při poskytování poštovní služby nebo jiným dopravním zařízením nebo zprávy podávané telefonem, telegrafem nebo jiným takovým veřejným zařízením. Jde tak o další mediální případ, kdy se v souvislosti s ochranou individuální soukromé sféry určité osoby hovoří o ochraně veřejným právem, konkrétně právem trestním. Z jiných případů z poslední doby lze jmenovat kauzu Libuše Šafránkové (v souvislosti s článkem uveřejněným v deníku Super) a případ Dagmar Havlové v souvislosti s provozováním webových stránek s doménou totožnou s jejím jménem.
K otázce trestní odpovědnosti je namístě uvést, že k tomu, aby se v jednotlivém případě jednalo o trestný čin, nepostačuje formální naplnění skutkové podstaty. V každém jednotlivém případě je třeba zkoumat stupeň společenské nebezpečnosti, neboli zda v konkrétním případě nebezpečnost skutku je (i) pro společnost (nikoli — jen — pro jednotlivce, jehož soukromá sféra je dotčena) vyšší než nepatrná. Pouze tehdy, pokud je zde při ochraně soukromí i společenská nebezpečnost vyšší než nepatrná, může jít o trestný čin. Pouze v takovém případě se — v celospolečenském zájmu — o ochranu soukromí má starat stát a vést trestní řízení. O tom, zda došlo ke spáchání trestného činu, rozhodují podle okolností každého jednotlivého případu orgány činné v trestním řízení, v konečné fázi soud. Trestní právo má sloužit ochraně soukromí tedy spíše v případech výjimečných. V případech, kdy skutek není společensky nebezpečný nebo jen nepatrně, byť zásah do osobnostní sféry je třeba značného rozsahu, má ochraně soukromí sloužit (pouze) soukromé právo — konkrétně institut ochrany osobnosti. Zde je pak na zvážení dotčené osoby, zda považuje za vhodné podat žalobu či nikoli. Samo nepodání žaloby neznamená, že jde o jednání po právu, není totiž povinností dotčené osoby se ochrany svého práva domáhat, jen pak bude platit okřídlené: „Kde není žalobce, není soudce.“
V případě zveřejnění obsahu soukromé textové zprávy bez souhlasu pisatele (i adresáta) může být v jednotlivých případech otázkou společenská nebezpečnost, tj. porušení norem veřejného práva. Z hlediska soukromého práva by však věc sporná být neměla, neodsouhlasené zveřejnění soukromé korespondence lze hodnotit jako porušení práva na ochranu osobnosti (v některých případech i autorského práva). Obecně řečeno by tak neměla být sporná protiprávnost takového jednání. O etické stránce věci ani nemluvě.
Veronika Křesťanová
se specializuje na mediální právo a pracuje v Advokátní kanceláři Kříž a Bělina
