Před několika týdny vyšla autobiografie Gabriely Koukalové „Jiná“. Bylo takřka nemožné otevřít v této době noviny nebo časopis, podívat se na jakákoli on-line média a nenarazit na další recenzi či rozhovor se slavnou českou sportovkyní. Nutno říct, že tato mediální masáž, připomínající svou intenzitou řízenou marketingovou kampaň, mohla být mnoha lidem, včetně mě, až protivná.

A veskrze negativní je bohužel i obraz Gábiny Koukalové, který svým nejistým vystupováním i snahou být za všech okolností korektní pomohla nechtěně médiím vykreslit. Včetně kontur raněného děvčátka, které ostře kontrastují se sebevědomým a nesmlouvavým tónem osobní zpovědi v její knize.

reklama
reklama

Myslím, že je to solidně napsaná autobiografie. Žádná velká literatura, ale také žádný brak čtvrté cenové skupiny. Přistupuji k ní kriticky a některé pasáže považuji za diskutabilní. Možná mohla být Gábina shovívavější ve svých soudech. A těžko si teď stěžovat na to, jak s knihou naložil bulvár, když autoři nešetří pregnantními přihrávkami v podobě líčení sexuálních pikantností.

Důležitým sdělením, která v knize bezesporu jsou, to poněkud ubírá na vážnosti a noblese.

Sportovkyně pod mediální palbou

Přesto považuju za absurdní, jakým způsobem se některá média do Gabriely Koukalové, jedné z nejlepších českých sportovkyň naší historie, opřela. Tyto reakce totiž vypovídají daleko víc o nás a našich slabostech než o samotné Gábině. Jako bychom nedokázali přijmout, že se nám hroutí před očima ikona silné holky s ostře nabitou puškou a rozpustilým vystupováním.

Jako bychom nebyli schopni si připustit, že to, jak popisuje svou sportovní cestu, kterou zjevně provázelo velké sebezapření, je nejen její pohled, na který má plné právo, ale dokonce třeba pravda.

S Gábinou jsem nevyrůstala, ani jsem ji netrénovala. Nevím, jak se věci, které popisuje, udály – a nemám proto mandát ji hodnotit. Mohu z té knížky mít jen nějaký pocit. Mohu mít otázky. Kdybych byla novinář, ptala bych se s cílem získat celistvější obraz. To se ale bohužel moc neděje.

Četla jsem několik recenzí, z nichž nejhlubší dno zášti a tuposti obsadil článek v Reflexu.

A viděla jsem rozhovor s Gábinou na stránkách Českého rozhlasu. Lucie Výborná, která obvykle vede rozhovory nezaujatě a zajímavě, usedla do křesla nepřehlédnutelně nabroušená. Věděla, že má před sebou snadnou kořist, protože Gabriela Koukalová není před médii ani střípkem toho, čím je na běžkařské trati.

Mluví váhavě, potichu, je zjevné, že je sevřená strachem a stresem z dalších nepříjemných otázek. Částečně s tím samozřejmě musela počítat. Myslím však, že když člověk odhlédne od nešťastné formy, slyší věci, které dávají smysl a stojí za hlubší zamyšlení.

Je nicméně velmi těžké vyjít se ctí a hlavou vztyčenou z rozhovorů, které nejsou nezávislým povídáním a snahou dozvědět se co nejvíce, ale je z nich patrná potřeba vyřizování účtů a důrazného pokárání.

Narušení komfortní zóny

Všude zaznívá kritická otázka, proč s tím vším Gabriela přišla až teď. Moc nerozumím, kam míří. Nevím totiž, kdy by byl podle médií optimální čas jít ven s osobní zpovědí, která zahrnuje kritiku nedobrovolného závodění v dětství a téma poruchy příjmu potravy. Cítím snahu médií zpochybnit věrohodnost Gábiny a tendenci dát jí nálepku rozpolcené osobnosti, která si soustavně protiřečí.

Jak si jinak vysvětlit například to, že dřív mluvila o jídle náruživě a najednou přichází s tématem bulimie. Deset let se potýkala s vážnou poruchou příjmu potravy, a nesvěřila se dokonce ani bratrovi, který je kněz…

Všechny tyto údery pod pás svědčí o tom, že jsme zřejmě odmítli věřit, že Gábina Koukalová byla opravdu mnoho let vážně nemocná. Zřejmě to totiž narušuje naši komfortní zónu, nechceme si představovat královnu biatlonu jako zlomenou chudinku, která se zamyká na záchodě a páčí si do krku vidličku.

Kdybychom byli připraveni tuto skutečnost přijmout, museli bychom plně akceptovat i fakt, že si Gábina mnohdy protiřečila, mistrovsky fabulovala, balamutila své okolí na reklamních fotkách propagujících marmeládu a své problémy překrývala širokým úsměvem.

Všechny tyto rysy chování totiž neodmyslitelně patří k těžké psychické nemoci, kterou porucha příjmu potravy je. A nepochybuju o tom, že k těmto informacím se snadno dostal každý novinář, který se na rozhovor s Gábinou připravoval. Jen jim zřejmě odmítal uvěřit.

Jakkoli kniha obsahuje pasáže, které nejsou ani mně příliš sympatické, cítím potřebu se Gábiny zastat. Myslím si totiž, že nakládačka, kterou od médií sklízí, by porazila i koně, natož pak holku, která právě otevřela svoji Pandořinu skříňku a rozhodla se nahlas pojmenovat něco, o čem se určitě mluví velmi těžko.

Věřím, že v tom, co právě udělala, je spousta dobrého, jen to zůstává v tuto chvíli skryté ve smršti negativních komentářů. Upozornila na skutečně závažný a prý velmi rozšířený problém příjmu potravy, a to nejen ve světě vrcholového sportu, živě se teď o něm začíná diskutovat a psát. Otevřela téma ambiciózního vedení dětí jedním směrem, s orientací na výkon, někdy proti jejich vůli.

Což není třeba nutně vnímat jako útok na rodiče. Pocit povinnosti, že talent dítěte se zkrátka musí maximálně rozvíjet (bez ohledu na to, co si o tom dítě myslí a zdá má nějaké ambice), je problematický stereotyp, na který je určitě správné upozornit.

Ani v této otevřené úvaze ale nevidím projev nelásky k rodičům, pouze pojmenování něčeho, co bylo pro Gábinu velmi důležité, a tudíž to má své místo v její biografii.

Riziko ve vztahu ke značkám

A nakonec si, jakožto člověk, který se marketingem léta profesionálně zabývá, neodpustím krátký komentář k obvyklé výtce, že celý projekt knihy byl pouze rafinovaný marketingový tah.

Je totiž jasné, že prodej knihy už teď láme rekordy a zisk z ní bude určitě velký. Z hlediska marketingového myšlení by bylo ale rozhodně chytřejší a možná i profitabilnější budovat značku Gabriela Koukalová dlouhodobě a dál se vézt na vlně miláčka českého národa.

Kampaň spojená s knihou sice PR Gábiny výrazně posílila, ale ne úplně směrem, který by z ní činil objekt zájmu velkých značek. Její image je najednou kontroverzní, už nezapadá do škatulky všeobecné přijatelnosti. Věřím, že si toho byla plně vědoma, a vážím si toho, že se i přesto rozhodla toto riziko podstoupit.

Jediné, co bych si teď přála, je slyšet, jak konkrétně si Gábina představuje svou avizovanou dlouhodobou pomoc lidem s podobným zdravotním problémem, jaký měla ona. Zajímá mě, kolik z výtěžku knihy plánuje obětovat, jaké konkrétní kroky chce podniknout.

Pokud se to dozvím, knížka a bolestivý coming out Gábiny Koukalové mají z mého pohledu, i přes své stinné stránky, nezpochybnitelný smysl.

Autorka je kreativní ředitelkou agentury Young & Rubicam Praha

reklama