Umění ani popkulturu nejde rozebrat na prvočinitele a zase je mechanicky složit se stejným výsledkem, jak se snaží sugerovat televizní Tvář

Míra věrnosti i karnevalové bizarnosti, s níž se v české verzi televizní show Tvoje tvář má známý hlas zpěvačky převlékají za rapery nebo třicátnice za teenagery, je až mrazivá. A divácky atraktivní. TV Nova vysílá už její třetí řadu a jedná se o programový hit, který zabodoval i u vrtkavé a těžko oslovitelné mladé generace.

Koncept, který si pohrává se schématem pěvecké soutěže typu SuperStar, pochází z dílny společnosti Endemol, jež světu dala mimo jiné slídilskou reality show Big Brother. Poprvé se vysílala v roce 2011 ve Španělsku. Od té doby se její mutace objevily ve více než 40 zemích.

Ovšem v zemích západní Evropy naprosto pohořela. Dáme-li stranou Španělsko, Itálii a Řecko, úspěchy slaví takřka výhradně v postkomunistických zemích a v bývalých sovětských republikách.

Reality show Big Brother, Vyvolení i talentové soutěže mají společnou sázku na individualismus, na jedince, který se buď projeví, nebo prosadí. Ukáže síly, slabosti, emoce. Vtělí do písně či tance svoji jedinečnost a díky ní všechny oslní.

Ale Tvář jde zcela opačným směrem: jedinečnost vyměňuje za imitaci, místo originality vyžaduje nápodobu. A západní recenzenti ani publikum nepochopili, jaká přidaná hodnota plyne z toho, když se méně úspěšné celebrity vydávají za ty slavnější. V zemích, které mají žitou zkušenost s menšinami, je taky mimořádně sporné, aby se bílá zpěvačka maskovala jako Stevie Wonder.

“Měl jsem pocit, že tu s námi úplně byl,” zní nejčastější poklona porotců na adresu tuzemských soutěžících – a to obdivují nejen pohyby a zpěv, ale i práci maskérů, kteří v české verzi pořadu zpěváky připodobňují do nejmenších detailů.

Aplaus sklízí nápodoba, kvůli jejímuž provedení musel soutěžící potlačit vlastní jedinečné rysy. V celkovém vyznění tak nejsou nejděsivější trapně komické momenty, kdy soutěžícímu role nesedne a on totálně pohoří – jako Martin Dejdar, který minulý týden napodoboval kanadského zpěváka The Weeknda.

Skutečnou hrůzu naopak budí výjimečná a povedená vystoupení na hranici ošálení smyslů, kdy porota i publikum podléhají iluzi a mají chuť konstatovat, že “ta hvězda tady s námi chvíli byla”. Protože by bylo dobré si připomenout, že nebyla. A pokud si i nadále budeme počínat jako imitátoři, tak se tu ani neobjeví.

(Psáno pro Respekt, editováno pro MAM.)

Pavel Turek, kulturní redaktor, Respekt