Jan Tuna: Jsem aktivista. Chci, aby se věci měnily

Když říká, že svého krátkého – a kontroverzního – angažmá v roli mluvčího šéfa Sazky Aleše Hušáka nelituje, moc mu to nevěříte. Ale celkově Janu Tunovi, bývalému – a kontroverznímu – reportérovi TV Nova a současnému moderátorovi populárního pořadu A dost! internetové televize Stream, věříte celkem dost.

Vy byste měl být zvyklý na kameru. Ale při focení jsem měl pocit, že máte trému…

Každý máme nějaké své osobní věci, schované nejistoty, takže ačkoliv novinařinu dělám 22 let, nemyslím si, že bych byl ten frajer, který má všechno zmáknuté. Pořád se učím, cítím respekt. A to je dobře, protože když jste mistr světa, začnete dělat chyby.

Na Nově jste měl určitě nejvíc diváků a třeba i fanynek. Nelitujete svého odchodu?

Za Pavla Zuny zpravodajství nepodléhalo politickým tlakům. Po jeho odchodu se to změnilo. Nejvíc chtěl manipulovat a ovlivňovat média Jiří Paroubek. Po volbách, které vyhrál, ale nepodařilo se mu sestavit vládu, zaútočil na několik novinářů – včetně mne – s tím, že pracujeme v žoldu ODS. Já jsem si vždycky držel politiky od těla. Říct o novináři, že je uplacený, je to nejhorší. A zatímco Mafra se velmi hlasitě svých novinářů zastala, Nova mlčela. Tak jsem Paroubkovi napsal, že by měl dostát svému tvrzení, že kdo v politice lže, měl by v ní skončit. To se na Nově nelíbilo a domluvili jsme se, že po necelých deseti letech odejdu.

Co ta vaše eskapáda u Aleše Hušáka?

Dělal jsem mluvčího Bestsportu, který provozuje O2 arenu. Když se to v Sazce začalo mlít a odešel její dlouholetý mluvčí, chtěli, abych to vzal po něm. Nechal jsem se ukecat a dělal jsem to asi čtyři měsíce v té nejvypjatější době, kdy se to celé sypalo. Z hlediska krizové komunikace byly ty čtyři měsíce zkušenost, kterou bych nikde jinde nezískal. Bylo to hodně těžké, občas mi to někdo vmete do tváře, ale já vím, že jsem to dělal naprosto poctivě, nelhal jsem, nedělal jsem věci, které by se dělat neměly, dělal jsem prostě krizovou komunikaci a v rámci toho těžkého boje – měl jsem jednu asistentku a žádný on-line monitoring – mě to naučilo hodně.

Takže toho nelitujete?

Já v životě ničeho nelituju. Jsem vděčný za všechno, co mě v životě potkalo. Všechno má nějaký smysl, který třeba v daném okamžiku nejsme schopni pochopit.

Jaký byl Hušák jako člověk? Mně připadal úplně šílený. Ale nechci vás ovlivňovat…

Bylo na něj spolehnutí. Držel slovo. U takových výrazných osobností je podle mne hlavní problém spíš v jejich okolí. Spousta lidí jim není schopná říct do očí svůj názor. A oni pak žijí v pokřivené realitě. Já o Aleši Hušákovi z hlediska jednání a chování nemůžu říct nic špatného.

Chcete říct, že byl obětí toho, že se ho lidi báli? Vždyť on to toxické prostředí vytvořil.

Vždyť se mu říkalo Caesar. Viděl jsem tolik důležitých lidí, kteří byli schopní jenom přikyvovat.

A byl rozumný krok nastoupit tam v době, kdy ta firma začala zabředat do takových problémů?

Už bych to zažít nechtěl, jednou to stačilo.

Co si myslíte o Hušákově kandidatuře do Senátu? Má takový smysl pro humor, nebo je skutečně tak odtržený od reality?

Je to hráč. Provokatér. A ví, jak získat mediální prostor.

Nedávno jsme dělali rozhovor s bývalým americkým novinářem, který se prosadil v korporátním PR. Potvrdil nám, že v USA stále platí, že pokud novinář jednou přejde na druhou stranu – do PR nebo rovnou do nějaké firmy – neměl by se k novinařině vracet. Vy jste si s tím hlavu moc nelámal, že?

Dostal jsem nabídku dělat editora a dramaturga Streamu, byl jsem přesvědčený, že už nepůjdu před kameru. Ale Lukáš Záhoř mě čtyři měsíce nenápadně směroval k tomu, abych měl vlastní pořad. A tak vzniklo A dost!

Kolik lidí se na výrobě pořadu podílí?

Mám produkční, technický štáb a velmi benevolentního dramaturga Martina Krušinu. Mám hodně volnou ruku.

Konzultujete počet zhlédnutí?

Ano, ale není na tom závislý můj honorář.

Změnil se ten pořad nějak za těch pět let a víc než 200 dílů, které jste udělali?

Ze začátku jsme vizuálně překlápěli testy dTestu. Po smrti šéfredaktorky Idy Rozové – která mě velmi zasáhla – se naše cesty rozešly a pořad začal žít vlastním životem. Dnes je to spotřebitelsko-investigativní magazín.

Jaké jsou vaše nejúspěšnější pořady? Co mělo skutečný dopad?

Něco skutečně změnila asi dvacítka z nich. Za nejdůležitější považuju zrušení pořadu Sexy Game na televizi Óčko, jehož obětí byli lidi, kteří měli nejméně peněz a informací. Prokázali jsme, že je to celé podvod, do studia se nikdo nedovolá, celé to bylo založené na tom, aby lidi zůstali co nejdéle na lince. Dostávali se do kleští, věděli, že minuta volání stojí asi sto korun, takže i po provolání několika set korun doufali, že je do studia přepojí a oni se zahojí tou výhrou. My jsme prokázali, že se tam nikdo nedovolá, a druhý den to Óčko přestalo vysílat.

Óčko to stáhlo, ale na některých stanicích tento typ pořadů ještě běží.

Hlavní televize už to nevysílají. Stejně tak se nám podařilo přinutit telefonní operátory, aby rozvázali smlouvy s firmami, které poskytovaly podvodné půjčky po telefonu, jejichž cílem bylo zase držet lidi na lince tak dlouho, až tam – v některých případech – provolali až desetitisíce. Na to jsem hrdý. Byli to lidé, kteří byli v dluhové pasti a kvůli tomu se do ní ponořili ještě hlouběji. Jsem přesvědčen, že kdo se na tom podílí, má na rukou krev. Ti lidé vytloukají dluh dluhem, přijdou o střechu nad hlavou a mohou sáhnout k extrémnímu řešení. Parazitovat na nich mi přijde jako nejhorší, nejnižší způsob okrádání důvěřivých nízkopříjmových skupin. Když vylákáte deset tisíc z nezaměstnaného člověka ze severní Moravy, ohrozíte jeho samotnou existenci.

Určitě to děláte lépe než zástupce šéfredaktora týdeníku Reflex, který kdysi – namísto toho, aby jeho časopis zjistil, jak takové podvodné iniciativy mohou vůbec existovat a jak jim v jejich činnosti zabránit – navrhoval, aby lidem, kteří na takové linky volají, bylo odebráno volební právo.

Ti lidé jsou neinformovaní, naivní a potřebují pomoc. Dost často to jsou starší lidé, kteří vyrostli v úplně jiné době. Podívejte, pro mě je svoboda nejvyšší pojem. A rád bych zdůraznil, že můj pořad se nesnaží vzbudit v lidech dojem, že dřív bylo líp. Nebylo. Ani náhodou. Média nebyla svobodná, protože o některých věcech se nesmělo mluvit. Nemohl existovat žádný pořad A dost! Je pravda, že tehdy bylo méně chemických látek, které se do potravin přidávaly. Ale dnes si můžete vybrat, jestli chcete to dobré, nebo špatné. Lidi strašně rychle zapomínají. Žijeme v nejlepší době, jakou kdy tahle země zažila. A v nejlepší části planety. Máme přístup k pitné vodě, zdravotní péči, střechu nad hlavou. A hlavně máme svobodu.

Máme svobodná média?

Máme spoustu médií, ze kterých se dají získat svobodné informace.

Získávají se informace dobře, když ministr financí a velkopodnikatel vlastní jeden z největších mediálních domů u nás?

To je jeden z největších průšvihů českých médií a naší současnosti. Jsem přesvědčen, že autocenzura funguje nejen v médiích, kterí Andrej Babiš vlastní, ale i v těch, kde se bojí, že by je mohl vlastnit v budoucnu. Nebo že by tam museli žádat o práci. Přijde mi zvláštní, když se všichni spokojili s tím, že byla ustanovena redakční rada, v níž sedí zpěvák, který od něj dostává peníze.

Zjistili jste v aktuální kauze Bubble Tea, že ten nápoj obsahuje něco, co není uvedeno v jeho složení?

Podstatné je to, že na svých stránkách tvrdili, že je to čistě přírodní produkt bez aditiv a sladidel. My jsme si nechali udělat testy a víme, že přírodní to není ani náhodou.

Stará pravda praví, že dobrou pověst firmy, kterou jste budovali desítky let, můžete v důsledku nezvládnuté krizové komunikace zničit během několika málo dní. Jak si dáváte pozor, abyste někoho nenávratně nepoškodil?

Já nikoho nebezpečí nevystavuju. To oni sami, pokud lžou, neodpovídají, mlží, nectí hlavní zásadu, že základem dobré komunikace je mluvit pravdu, být otevřený. Když udělám chybu, není ostuda ji přiznat, omluvit se a zjednat co nejrychleji nápravu. U potravinářské firmy Le & Co jsme zjistili, že na jejich anglické slanině není uvedena přítomnost dusičnanu sodného. Laboratoř nám ji potvrdila. Když jsme je oslovili, nekomunikoval s námi žádný píárista, ale paní, která má na starosti výrobu a která potvrdila, že to není označeno správně. Měla dostatečné pravomoci, postavila se k tomu čelem a hned zjednala nápravu. A když si ten díl pustíte, ta firma z toho vychází dobře.

Prý vás ještě nikdy nikdo nedal k soudu…

Ne. Každou chvíli nám někdo vyhrožuje žalobou, ale nikdo se k tomu neodhodlá. Myslím, že je to proto, že se bojí, že by na povrch vypluly ještě horší věci. Vyhrožují a zastrašují, to ano. Nejvíc firmy, kterým jsme volali, nabízeli prostor, ale ony o něj nestály. Já si stojím pevně, protože to všechno mám podložené a jsem schopen to prokázat.

Dobře. Ale máte připravený nějaký postup – vlastně krizový scénář – co by se dělo, kdyby vás někdo žaloval?

To by řešilo právní oddělení Seznamu.

V našem časopise máme dlouhodobý komunikační problém s nadnárodními korporacemi, které ve svém portfoliu mají řadu značek. Můžete vy říct, s kým se komunikuje dobře a s kým ne?

Velké korporace, které mají mateřskou firmu někde v Londýně a tady si nikdo nedovolí nic říct, aniž by to měl posvěcené od deseti lidí nad sebou, mají v tomto směru skutečně problém.

Neměly by právě takovéto firmy mít vypracovány perfektní postupy?

Absolutně to nechápu. Konkrétně o tom, že se úplně změnily piškoty, diskutovali lidé na sociálních sítích nejméně půl roku. Vůbec nechápu, že společnost Mondelez to za prvé nebyla schopna napravit a za druhé, že na tiskovém oddělení neměli připravený krizový scénář, aby věděli, co mají dělat, až se ozve novinář. Byli jak malé dítě nachytané na švestkách. Je to skutečně častější u velkých firem a podle mě to zase souvisí se strachem lidí z jejich šéfů. Dobrý píárista si musí ve firmě vydobýt pozici, aby se dostával k informacím, firmě rozuměl a šéfové na něj dali. Mám pocit, že dost často tam sedí lidé po škole, kteří se bojí oponovat svému šéfovi. A hlavní je komunikovat. Protože my těm firmám prostor dáme. Ale jak s ním naloží, to je jejich věc.

Měl jste v souvislosti se svou prací někdy nahnáno?

Ne. Na Streamu jsme krátce měli ochranku po reportážích o pražských taxikářích nebo směnárnících, ale ty jsem nedělal já. A když dělám novinařinu, mám přepnuto na jiný mód. Osobně bych na nejvyšší atrakci na Matějské pouti nevylezl. Ale když jsem o tom dělal reportáž, samozřejmě že jsem tam vylezl.

V rozhovoru na DVTV jste řekl, že děláte aktivistickou žurnalistiku. To je přece negativní termín, znamená, že nejste nestranný.

Jsem aktivistický v tom, že chci věci měnit. Nechci nikoho ničit, dehonestovat nebo ostrakizovat. Chci, aby se věci měnily k lepšímu. Když jsem do Streamu nastupoval, nevěděl jsem, jestli jde mimo hlavní média dělat něco, co má skutečný dopad. Ale teď jsem hodně spokojený. S pořadem A dost! se mi daří měnit víc věcí než v televizi se sledovaností 3,5 milionu. Jsem tady hodně šťastnej kluk.

Jan Tuna

V médiích začínal v roce 1994 – ještě při VŠ – jako víkendový moderátor Rádia Černá Hora. V TV Nova byl nejdřív krajským zpravodajem, v roce 1999 – v době rozdělení Novy – přešel do hlavní redakce. “Mám štěstí na lidi a média, do kterých nastoupím. Byl jsem u zrodu Rádia Metuje i Novy. Vymýšleli jsme jingly a pořady a tahali jsme koberce a mixáky. To vás s lidmi spojí. V pátek jsme říkali, ach jo, bude víkend, to se zase do pondělí neuvidíme,” říká Jan Tuna. Má čtyři děti ve věku od sedmi do 22 let.

“Když jsem do Streamu nastupoval, nevěděl jsem, jestli jde mimo hlavní média dělat něco, co má skutečný dopad. Ale teď jsem hodně spokojený. S pořadem A dost! se mi daří měnit víc věcí než v televizi se sledovaností 3,5 milionu. Jsem tady hodně šťastnej kluk,” říká Jan Tuna.
Foto: Matej Slávik