O naší virtuální výjimečnosti

Nedá se nic dělat. Žijeme ve virtuálním světě. Internetová komunikace je plná virtuálních vztahů, zprávy jsou plné historek, které vytvářejí virtuální obraz naší reality, politika je jedna virtuální pohádka (pokud v ní nejde o peníze), reklama je plná virtuálních slibů.

Tohle všechno je (víceméně) normální, protože svět ovládly komunikace a média, která si svět vytvářejí podle toho, jaký ho chtějí mít (rozuměj, jaký ho chtějí mít ti, kteří formulují zadání). To by mě neznepokojovalo, vždyť jsem se svobodně rozhodl, že v tomhle virtuálním světě budu vydělávat peníze, když už v něm žiju. Co mě ale znepokojuje, je fakt, že někteří lidé, kteří tenhle podivuhodný svět (spolu)vytvářejí, čas od času sami podlehnou logice tohoto jiného světa, ztratí kontakt s realitou a pasují se do rolí výjimečných hrdinů (svých) fiktivních příběhů. Příkladů je mnoho. U zadavatelů, kteří vypíší tendr na agenturu a posléze zjistí, že nejoriginálnější nápady mají oni sami (či jejich kamarádi), u některých státních úředníků, kteří zjistí posléze, že jejich pravomoci nejsou zdaleka tak velké, jak si původně mysleli, u různých regulátorů, kteří skromně popisují svoji dlouholetou činnost ve prospěch této země a přitom cudně zamlč(ž)ují neuvěřitelné hrátky, které po léta hrají na tomhle miniaturním mediálním písečku. A nesmím zapomenout na mediální hvězdy všeho druhu, až po ty největší. Abych jmenoval případ nejčerstvější, i když neojedinělý – Jirka Balvín, nepohodlný muž (sic!). Je mi upřímně líto světa, v němž žil, který je naplněný kamarády (Zbyněk, Luděk,…), fajn chlapy, idioty všech věkových a sociálních skupin a výbornými večeřemi. Nevěřím, že svět je tak černobílý jako knížky mého dětství. Nevěřím, že je někdo tak výjimečný (spolehlivě pozitivně nadózovaný soukromý a profesionální život), aby byl jediným správným a spolehlivým arbitrem. Co je to za nemoc, která se tak neblaze projevuje u mnohých? Tou nemocí je uvěření ve svou (fiktivní) výjimečnost. Tak výjimečnou výjimečnost, že by jim ji mohli závidět největší z velikánů (nejen) naší branže z celé planety.
A proč mě to znepokojuje? No přeci proto, že žijeme (zaplať pánbůh) v reálném světě plném otázek, pochybností a POKORY! Tak si ji trošku pěstujme, protože ty různé knižní a jiné pomníčky budou zapomenuty rychleji, než se postavily. A nestojí přece za to se vrátit zpátky na zem třeba tím, že někde od někoho dostanu přes hubu.
Vít Vojtěch,
ředitel agentury Dorland