Nejhorší je, že člověka ani po letech nic nevaruje. Recepce vypadá jako v jiných podnicích, manažeři nejsou označeni typem ani číslem, individuality nejsou viditelně potlačeny. A tak si naběhneme a dáme se do práce, briefují, debrifujeme, prezentujeme, upravujeme, jsou spokojeni, protože je to to, co čekali, totiž něco jiného, než co doposud produkovali, a pak to dají do svého standardizovaného průzkumu.

A vyleze jim to, co loni. A předloni. Manažeři krčí rameny. My bychom chtěli změnu, jenže lidé rozhodli jinak. Tážeme se tedy po metodice. A ejhle, oni předložili sivé popisy kreativních konceptů - a pak se zeptali běžných konzumentů, který se jim zdá nejpravděpodobnější, nejdomáčtější, nejbližší. A víte, co jim vyšlo? Že ten, který spotřebitelé viděli v reklamách nejčastěji. To bezpečně známé. Polévka se má jíst v kruhu rodinném, ke kávě a zákuskům je zapotřebí přiléhat na pohovce v obýváku a banku nejpravděpodobněji prodá úhledný mládenec s tákhle uhrančivýma očima, co sedí v kanceláři a přivítá nás úsměvem.

reklama
reklama
Tento článek je pro web uzamčen.