Na úvod můžeme říci, že český zákonodárce nebyl v uplynulém roce příliš aktivní. Pro oblast médií a marketingu nepřináší žádné převratné změny. Uplynulý rok 2018 byl především ve znamení ochrany osobních údajů. Podnikatelé se přizpůsobovali požadavkům evropského nařízení o ochraně osobních údajů, známého pod zkratkou GDPR. Tento celoevropský předpis zasahuje prakticky každou podnikatelskou činnost, kde se pracuje s osobními údaji. Významně to postihlo provádění marketingu, kde bylo nutné změnit některé zavedené postupy, aby nedocházelo ke zpracování osobních údajů bez právního důvodu. Média se musí rovněž podrobit těmto dílčím požadavkům a musí obezřetněji nakládat se získanými informacemi o subjektech údajů. Přestože nařízení o GDPR nabylo účinnosti 25. května 2018, Česká republika stále nemá platný adaptační zákon k tomu evropskému předpisu, který by měl vyřešit řadu souvisejících otázek a poskytnout regulátorovi potřebné pravomoci. Návrhy adaptačních zákonů zatím překonaly první nástrahy legislativního procesu, byly schváleny Poslaneckou sněmovnou a nyní si budeme muset počkat na jejich schválení v Senátu.

Dobrou zprávou pro mediální trh je, že Česká republika má zajištěn právní rámec pro přechod na nový zemský televizní standard DVB-T2. Stanovená pravidla hry dávají operátorům sítí právní jistotu pro nákup nových technologií a provedení všech technických změn na vysílačích nezbytných k přepnutí zemského televizního vysílání na nový vysílací standard. I regulátor, kterým je Český telekomunikační úřad, má stanoven jasný právní rámec pro provádění změn kmitočtů.

Na úrovni Evropské unie sledujeme výraznější legislativní produktivitu. Urodila se řada předpisů, které se buď použijí přímo, nebo je bude nutné implementovat do českého právního řádu. Za vydařené lze považovat nařízení o geoblokaci. To by mělo odstranit přetrvávající překážky ve světě internetových obchodů (e-commerce).

Pro mediální trh v příštích letech budou významná nová pravidla a regulační opatření obsažená v novele směrnice audiovizuálních mediálních službách a v evropském kodexu o elektronických komunikacích. Každý z těchto přepisů ovlivní trh jiným způsobem. Směrnice o audiovizuálních mediálních službách reguluje obsah služeb, který je poskytován po sítích elektronických komunikací (internet, rozhlasové a televizní vysílání). Evropský kodex o elektronických komunikacích upravuje pravidla pro poskytovatele služeb elektronických komunikací a jejich uživatele. Tato regulace bude ovlivňovat přístup uživatelů k obsahu šířeného v těchto sítích (pevné sítě, mobilní sítě, zemské, kabelové či satelitní televizní vysílání). Obě směrnice se musí nejprve implementovat do národního řádu v roce 2020. Výsledek jejich implementace bude proto zásadní.

Začíná přechod na nový televizní vysílací standard DVB-T2

V současnosti je pro šíření zemského digitálního televizního vysílání v České republice využívána technologie DVB-T. Z důvodu požadavku Evropské unie na uvolnění kmitočtového pásma 694-790 MHz (tzv. pásmo 700 MHz), které je v současné době v České republice využíváno výhradně pro zemské (terestrické) vysílání, bylo na úrovni Evropské unie doporučeno a na národní úrovni rozhodnuto o přechodu terestrického vysílání v technologickém standardu DVB-T/MPEG-2 na spektrálně efektivnější platformu druhé generace s využitím standardu DVB-T2/HEVC.

Již v roce 2016 přijala vláda České republiky v souvislosti s uvolněním pásma 700 MHz a z důvodu zajištění udržitelného technologického rozvoje Strategii rozvoje zemského digitálního televizního vysílání. Ve Strategii byly vymezeny základní principy a zásady pro uvolnění pásma 700 MHz tak, aby nedošlo k poškození platformy zemského televizního digitálního vysílání. Pro zachování této platformy a pro úspěšnou realizaci přechodu na DVB-T2 byly uvedeny do provozu celoplošné přechodové sítě, které byly spuštěny v roce 2017 a nyní v nich běží souběžné televizní vysílání. Proces přechodu na DVB-T2 bude ukončen synchronním přepnutím všech čtyř stávajících sítí DVB-T na standard DVB-T2/HEVC a zahájením vysílaní nových čtyř sítí DVB-T2.

Dne 2. září 2017 nabyl účinnosti zákon č. 252/2017 Sb., který v návaznosti na Strategii upravuje podmínky přechodu z vysílacího standardu DVB-T na standard DVB-T2/HEVC. Na základě tohoto zákona vydala vláda České republiky nařízení vlády č. 199/2018 Sb., o Technickém plánu přechodu zemského digitálního televizního vysílání ze standardu DVB-T na standard DVB-T2 (nařízení TPP), které určuje některá pravidla pro finalizaci přechodu na DVB-T2, lhůty, podmínky a způsob postupu při procesu transformace vysílacích sítí DVB-T na vysílací sítě DVB-T2.

Technický plán přechodu na DVB-T2 definuje jednotlivé vysílací sítě a určuje nahrazení stávajících vysílacích sítí novými:

  • finální vysílací síť 21 nahrazuje stávající vysílací síť 1 (síť České televize),
  • finální vysílací síť 22 nahrazuje stávající vysílací síť 2,
  • finální vysílací síť 23 nahrazuje stávající vysílací síť 3 a
  • finální vysílací síť 24 nahrazuje stávající vysílací síť 4

To je důležité pro správné nastavení kmitočtů na jednotlivých vysílačích.  

Stanoví se lhůty pro vypnutí zemského digitálního televizního vysílání ve standardu DVB-T. Základní lhůtou (z důvodu odevzdání radiových kmitočtům v pásmu 700 MHz) pro ukončení zemského digitálního televizního vysílání ve standardu DVB-T je 30. červen 2020. Do tohoto data musí operátoři sítí zajistit přepnutí na nový televizní standard DVB-T2/HEVC. Vedle toho je stanoven i nejzazší termín pro ukončení vysílání prostřednictvím stávajících vysílacích sítí šířících digitální multiplex ve standardu DVB-T, kterým je 1. únor 2021. Tento termín platí jednotně pro všechny členské státy Evropské unie.

Vypínání jednotlivých vysílačů bude probíhat postupně. Harmonogramy pro vypínání sítí a po jednotlivých vysílačích jsou uvedeny v přílohách č. 1 až 4 k nařízení TPP. Přepínání na finální vysílací sítě začne již v listopadu 2019 a bude pokračovat až do června 2020.

Přechod na DVB-T2 by se neměl dotknout pokrytí televizním signálem v ČR. Česká televize má povinnost zajistit do 1. února 2021 pokrytí území zemským digitálním televizním vysíláním ve standardu DVB-T2 finální vysílací sítí 21 v rozsahu alespoň 95 % obyvatel. Pokrytí obyvatel signálem finálními vysílacími sítěmi 22, 23 a 24 zajistí operátoři vysílacích sítí v rozsahu pokrytí obyvatel území odpovídající rozsahu pokrytí území zemským digitálním televizním vysíláním ve standardu DVB-T stávajícími vysílacími sítěmi 2, 3 a 4 ke dni nabytí účinnosti nařízení TPP.

Zákaz zeměpisného blokování internetu

Do nového roku vstupujeme se zákazem zeměpisného blokování internetu. Již od 3. prosince 2018 je v členských zemích Evropské unie přímo aplikovatelné nařízení o geoblokaci (nařízení č. 2018/302 o řešení neoprávněného zeměpisného blokování a dalších forem diskriminace založených na státní příslušnosti, místě bydliště či místě usazení zákazníků v rámci vnitřního trhu).

Toto regulační opatření přináší všem účastníkům evropského trhu možnost využívat internet bez geografického omezení při nakupování zboží a služeb. Nemělo by se již stávat, že nebude možné on-line nakupovat zboží a služby v jiné členské zemi. Cílem této regulace je prolomení umělé bariéry ve virtuálním světě, která ještě v roce 2015 bránila přeshraničnímu nákupu u 63 % internetových stránek.

Zákaz geoblokace dopadá na obchodníky, kteří používají internet jako platformu pro prodej svého zboží a služeb v členských státech EU. Jak již sám název nařízení napovídá, zakazuje se diskriminace zákazníků na jednotném evropské trhu z důvodu státní příslušnosti, místa bydliště a místa usazení zákazníka.  Nařízení geoblockingu se dotýká tří prvků diskriminačního charakteru, které se v praxi v e-shopech využívají. Rozdílná on-line rozhraní jednoho obchodníka v jednotlivých zemích a přesměrování zákazníků na tato rozhraní. Uplatňování odlišných podmínek pro nákup v e-shopu z různých členských států a diskriminace v souvislosti se samotnou platbou za objednané zboží či služby

Předně tak již není možné, aby obchodník automaticky přesměrovával zákazníka z jedné verze webového rozhraní na lokalizovanou verzi jiného svého rozhraní. Přesměrování zákazníka mezi různými internetovými adresami nebude možné bez jeho souhlasu. Obchodník rovněž nemůže blokovat přístup na své webové rozhraní pro své zákazníky. Uvedený zákaz není ovšem absolutní. Pokud je obchodník v dané zemi vázán určitými specifickými regulatorními požadavky, jež omezují přístup k určitému zboží či službám (např. léky), je oprávněn stránky zákazníkovi z jiného členského státu blokovat, nebo přesměrovávat na svojí domácí verzi i nadále.

Zákaz uplatňování odlišných obchodních podmínek, znamená, že obchodník musí i zahraničnímu zákazníkovi nabídnout zboží a služby za stejných podmínek jako na domácím trhu. To se jistě týká ceny, záruky za vady, reklamačních pravidel atd. U e-shopů je však podstatné i řešení doručování zásilek. Obchodník nemůže odmítnout objednávku zákazníka z jiné země. Neznamená to však, že by obchodník měl povinnost objednané zboží doručit zboží kamkoli. V takovém případě musí ale obchodník umožnit doručení zboží v zemi, kde působí, či umožnit jiný způsob doručení. Pokud by s prodejem zboží či poskytnutím služby by pro obchodníka spojen dodatečný náklad z důvodu odlišného zákazníkova bydliště, nemusí takovou objednávku přijmout anebo může stanovit zvláštní podmínky pro doručení zásilky do jiné země. V oblasti služeb je to poměrně jednodušší, neboť zde není nutné řešit doručování zásilek. Obchodník si musí ohlídat, že zákazník dostává službu za stejných podmínek (tedy zejména za stejnou cenu).

Zákazníka není možné diskriminovat ani z důvodů související s platbou za zboží.  Obchodník nemůže odmítnout dokončit objednávku či přijmout platbu na základě toho, že platební prostředek byl vystaven v jiném státě EU či v podobných případech.

Pokud jde o trh s elektronickým obsahem (zejména audio- či videostreaming), z působnosti tohoto nařízení jsou vyňaty audiovizuální služby. Nařízení se totiž neuplatní na určité činnosti vyjmenované ve směrnici o službách, kam patří i audiovizuální služby. K těmto službám navíc nařízení výslovně doplňuje elektronicky poskytované služby jiné než audiovizuální povahy (tzv. neaudiovizuální služby). Patří sem e-knihy, digitálně šířená hudba, online hry a počítačový software. Zákaz diskriminace pro tuto oblast stanoví i nadále směrnice o službách.

Nová pravidla pro poskytovatele audiovizuálních mediálních služeb

Evropská unie vydala dne 28. listopadu 2018 směrnici č. 2018/1808, kterou novelizuje směrnici č. 2010/13/EU o audiovizuálních mediálních službách, která stanoví pravidla pro televizní vysílání a pro audiovizuální mediální služby na vyžádání.  

Cílem nové úpravy audiovizuálních mediálních služeb je zohlednit vývoj na trhu a zajistit rovnováhu mezi přístupem k online službám poskytujícím obsah, ochranou spotřebitele a konkurence-schopností v důsledku pokračujícího sbližování televizních a internetových služeb.

Rozšiřují se povinnosti stávajících poskytovatelů mediálních služeb. Vůči nezletilým osobám mají poskytovatelé zajistit, aby závadný obsah (tj. obsah, který by mohl narušit tělesný, duševní nebo mravní vývoj nezletilých osob) byl dostupný pouze tak, aby je nezletilé osoby neměly běžně možnost vidět nebo slyšet. Nejvíce škodlivý obsah, jako je bezdůvodné násilí nebo pornografie, podléhá přitom nejpřísnějším opatřením. Mediální služby musí být trvale a postupně zpřístupňovány pro osoby se zdravotním postižením. Pro poskytovatele mediálních služeb poskytující audiovizuální mediální služby na vyžádání se stanoví povinný podíl evropských děl na 30 %.

Právní úprava současně chrání obsah poskytovatelů. Stanoví totiž požadavek, aby nebyly modifikovány ani překrývány pořady a služby poskytovatelů mediálních služeb, aniž by k tomu byl získán jejich výslovný souhlas.

Mění se stávající podmínky pro vysílání reklamních spotů.  V současnosti je podíl televizních reklamních šotů a šotů teleshoppingu omezen na 20 % během jedné hodiny. Stávající dvanáctiminutový limit pro reklamu v jedné hodině se ruší. Nově se toto omezení váže denní dobu určenou časovými úseky. V době mezi 06 :00 a 18 :00 nesmí překročit 20 % této doby a v době mezi 18:00 a 24:00 překročit 20 % této doby. Tato změna poskytuje provozovatelům větší flexibilitu pro umisťování reklamy, neboť v rámci uvedených časových pásem budou moci volněji nakládat s umísťováním spotů. To se týká zejména hlavních vysílacích časů. Televizní filmy (netýká se ale seriálů, sérií nebo dokumentů) a zpravodajské programy mohou být reklamou a teleshoppingem přerušeny každých 30 minut. U dětských pořadů platí stejný limit. Do reklamního limitu se nezapočítávají sdělení, která provozovatel vysílá ve vztahu ke svým pořadům.

Novela směrnice stanoví i další nová pravidla ohledně komerční komunikace. Rozšiřuje zákazy reklamy. Zakazuje se teleshopping během pořadů pro děti. Reklama a teleshopping nesmí být vkládány do náboženských pořadů. Zakazuje se tabáková reklama i na elektronické cigarety. Zavádí regulaci reklamy na alkohol i pro audiovizuální služby na vyžádání.

Klade se důraz na samoregulaci a kodexy chování. Poskytovatelé audiovizuálních mediálních služeb se  vybízejí k vytvoření kodexů chování založených na samoregulaci a společné regulaci, pokud jde o nevhodná audiovizuální obchodní sdělení týkající se alkoholických nápojů a která provázejí pořady pro děti nebo jsou v těchto pořadech obsažena, a která se týkají potravin a nápojů obsahujících živiny a látky s výživovým nebo fyziologickým účinkem.

Nově budou i platformy pro sdílení videa také podléhat pravidlům stanoveným pro tradiční poskytovatele mediálních služeb. To by mělo zajistit, že diváci a zejména nezletilé osoby budou lépe chráněni před násilným nebo škodlivým obsahem nebo nenávistným projevem. Právní úprava definuje službu platformy pro sdílení videonahrávek jako službu, jejímž hlavním účelem nebo hlavním účelem její neoddělitelné části nebo její zásadní funkcí je poskytování pořadů, videonahrávek vytvářených uživateli nebo obojí, za které nenese redakční odpovědnost poskytovatel platformy pro sdílení videonahrávek, široké veřejnosti za účelem informování, zábavy nebo vzdělávání prostřednictvím sítí elektronických komunikací a jejichž organizaci určuje poskytovatel platformy pro sdílení videonahrávek, a to i prostřednictvím automatických prostředků nebo algoritmů, zejména na základě zobrazování, označování a určování pořadů. V praxi to bude znamenat, že provozovatelé těchto platforem budou mít povinnost odstraňovat obsah, který podněcuje k násilí a nenávisti. Škodlivý obsah budou moci hlásit i samotní uživatelé těchto služeb. Tyto platformy by měly dát uživatelům, kteří nahrávají videa, k dispozici funkcionalitu pro oznamování škodlivého obsahu.

Čas na implementaci uvedených změn již běží. Nové požadavky týkající se audiovizuálních mediálních služeb musí být zakotveny do českého právního řádu do 19. září 2020. Uvedený předpisový rámec je založen na principu minimální harmonizace. Bude proto velmi záležet na českém zákonodárci, v jakém rozsahu bude chtít poskytnutého prostoru pro regulaci audiovizuálních mediálních služeb využít.

Nová regulace elektronických komunikací (Kodex elektronických komunikací)

Dne 17. prosince 2018 vydala Evropská unie nový regulační rámec pro elektronické komunikace. Evropský kodex pro elektronické komunikace (směrnice č. 2018/1972), jak se tento právní dokument nově označuje, obsahuje veškerá pravidla pro oblast telekomunikací. Nahrazuje existující a poměrně zastaralé čtyři směrnice z roku 2002, které byli částečně novelizovány v roce 2009. Nejde ovšem o formální sloučení uvedených směrnic do jediné. Evropský zákonodárce přichází s komplexní revizí stávajícího regulačního rámce v elektronických komunikací.

Právní regulace elektronických komunikací již dlouho zaostávala za technologickým vývojem a změnami na trhu. Trh elektronických komunikací se za posledních 15 let výrazně proměnil. V prostředí velkých národních telekomunikačních korporací se etablovala řada nových subjektů (zejména mobilní operátoři), objevily se zcela nové druhy poskytovaných služeb (OTT služby) a s nimi i noví poskytovatelé. Současně došlo k výrazné konvergenci odvětví telekomunikací, médií a informačních technologií. Noví poskytovatelé služeb převzali roli tradičních poskytovatelů služeb elektronických komunikací.

Vzhledem k těmto změnám způsobeným vývojem technologií a trhu bylo nutné, aby právní regulace na ně adekvátně reagovala, pokud má plnit svůj účel. Předpisový rámec v elektronických komunikacích si klade několik hlavních cílů. Těmi od počátku této regulace jsou podpora hospodářské soutěže, podpora vnitřního trhu, ochrana zájmů koncových uživatelů. Tyto cíle přejímá i nový evropský kodex.

Evropský kodex tento rámec navíc doplňuje o další cíl, kterým je podpora přístupu k sítím s velmi vysokou kapacitou pro všechny občany a podniky Evropské unie. Pro naplnění tohoto cíle přichází s některými zvláštními pravidly, které by měly stimulovat investice do výstavby vysokorychlostních sítí, tedy zejména do 5G sítí a nových optických sítí. Patří sem nové zvláštní povinnosti přístupu k existující infrastruktuře některých vlastníků. To by mělo zlevnit a efektivně rozvíjet novou vysokorychlostní infrastrukturu. Mezi opatření usnadňující výstavbu 5G sítí se dále řadí udělování licencí na radiové kmitočty s minimální délkou trvání 15 let (a možností prodloužení o 5 let), povinné sdílení pasivní infrastruktury a umožnění přístupu prostřednictvím národního roamingu. Zvláště bude možné využívat i veřejnou infrastrukturu (veřejné budovy, dopravní značky, semafory, zastávky), kam bude možné rychle a jednoduše umisťovat přístupové body, které jsou klíčové pro výstavbu 5G, bez nutnosti podstupovat složité administrativní procesy.

Pro zajištění rovnocenné úrovně ochrany koncových uživatelů a jejich práv při používání funkčně rovnocenných služeb Evropský kodex redefinuje některé základní pojmy. Nově definován je klíčový pojem služba elektronických komunikací. Tento pojem v sobě zahrnuje tři typy služeb: služba přístupu k internetu, interpersonální komunikační služba a služba spočívající zcela nebo převážně v přenosu signálů. Nová definice služby elektronických komunikací by měla odstranit nejednoznačnosti, které se vyskytují v aktuální definici, a umožnit přesné uplatňování práv a povinností obsažených v novém předpisovém rámci na různé typy služeb. Rozšířením této definice i na další služby tak dochází k uplatnění této regulace na další subjekty, kteří jí budou nově podléhat, jako např. subjekty poskytující messagingové služby, chatové služby, emailové služby apod. Nově podřízené subjekty budou muset plnit příslušné povinnosti, které se vztahují na tradiční poskytovatele služeb elektronických komunikací. Jde zejména o specifické informační povinnosti vůči koncovým uživatelům, předepsaný rozsah náležitostí smlouvy se zákazníkem, omezení týkající se délky smluv atd.

Novinkou jsou zvláštní pravidla pro nabízení balíčků služeb (tzv. bundled offers). Pokud alespoň jedna ze služeb obsažená v balíčku služeb bude podléhat úpravě, na níž se vztahuje tento předpisový rámec, musí poskytovatel služeb dodržet všechny povinnosti, které stanoví Evropský kodex. Koncoví zákazníci (spotřebitelé) budou současně ochráněni před uzamčením do balíčku na dobu určitou, bude-li oprávněn ukončit některou z odebíraných služeb.  

Pravidla uvedená v Evropském kodexu musí být implementována do českého právního řádu ve lhůtě do 21. prosince 2020.

Volný pohyb neosobních údajů v Evropské Unii

Po regulaci osobních údajů, tzv. GDPR, který lze snad považovat za nejznámější evropský předpis uplynulého roku a možná i desetiletí, přináší Evropská unie další předpis, který má zajistit volný tok jiných údajů než osobních v rámci Evropské unie.  Opět ve formě nařízení, tedy předpisu přímo aplikovatelného ve všech členských státech, se zakotvuje volný pohyb neosobních údajů. Nařízení o volném toku neosobních údajů v Evropské Unii vstoupilo v platnost 18. prosince 2018 a nabude účinnosti letos v květnu.

Hodnota trhu s daty rok od roku roste. Podle průzkumu Evropské komise činila hodnota trhu s daty v EU 60 miliard EUR v roce 2016 a v roce 2020 se odhaduje více než 106 miliard EUR. Data se v 21. století stávají základní komoditou. Hovoří se o páté svobodě na vnitřním trhu EU – volném pohybu dat. Podnikající subjekty proto musí mít možnost volně přesouvat svá data z jedné země do druhé.

Za neosobní údaj se považuje jakýkoli údaj, který není osobním údajem a je zpracováván elektronicky. V praxi může jít skutečně o rozličné druhy údajů – z oblasti podnikání např. účetní údaje, faktury, doklady zápisu obchodních společností v rejstřících, údaje z oblasti zemědělství (např. údaje o hnojení, vodě), údaje z různých druhů čidel (např. teplota, proudění větru, vlhkost), údaje zdravotní (anonymizované klinické výsledky).

Nařízení je poměrně jednoduché a stručné. Definuje pojem neosobní údaje a zakazuje, aby vnitrostátní předpisy stanovovaly požadavky na lokalizaci těchto neosobních údajů. Členské státy musí do 30. května 2021 zrušit veškeré tyto požadavky (s výjimkou oblasti bezpečnosti). Po zrušení těchto bariér budou moci evropské společnosti sjednotit své databáze a využívat jednotná uložiště (servery). Budou moci svobodně využívat cloudové služby a svobodně si vybírat a měnit poskytovatele IT služeb, kteří jim takové služby poskytnou. 

České adaptační zákony k GDPR

Dlouho očekávané adaptační zákony (zákon o zpracování osobních údajů a související změnový zákon) k obecnému nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR), které od května 2018 stanoví rovnocenné podmínky ochrany osobních údajů v celé EU, jsou zatím stále v legislativním procesu. Tyto návrhy zákonů schválila Poslanecká sněmovna ve středu 5. prosince 2018 v závěrečném čtení. Zatímco nařízení GDPR začalo platit automaticky, jednotlivé státy dostaly možnost jeho části zpřesnit a upravit s ohledem na specifické domácí podmínky.

Zákon o zpracování osobních údajů a související změnový zákon využívá možné výjimky ke snížení byrokracie či sankcí nebo zpřesňuje některé definice. Důležité bude vymezení postavení a struktury Úřadu pro ochranu osobních údajů a stanovení sankcí pro veřejnou sféru. Dále zakotvuje pravidla pro ochranu osobních údajů využívaných orgány činnými v trestním řízení. Tato úprava se netýká „běžných“ komerčních správců, neboť spadá do oblasti veřejné správy (policie, státní zastupitelství). Zahrnuje také základní úpravu zpracování osobních údajů v oblasti obrany a bezpečnosti, na kterou nedopadají předpisy EU.

Jednou ze široce medializovaných částí adaptačního zákona je výjimka u věku dítěte pro souhlas s využíváním služeb informační společnosti. Tuto hranici Sněmovna stanovila v souladu s vládním návrhem na 15 let. Tato věková hranice je pro český právní řád standardní např. z hlediska pracovněprávního nebo trestněprávního. V rámci nalezení co nejširšího konsenzu také Ministerstvo vnitra během projednávání podpořilo řadu pozměňujících návrhů, které navržené výjimky dále rozšiřovaly, a podílelo se na jejich přípravě. Jde například o výjimky usnadňující práci vědcům. Návrh zákona také zachovává současnou maximální výši pokuty pro veřejné subjekty typu ministerstev na 10 mil. Kč a stanoví limit pro pokuty udělované obcím.  Podle potřeb praxe a na základě diskuse se zástupci médií zjednodušuje pravidla pro práci novinářů, např. takzvanou poučovací povinnost.

Právě z důvodu udržení statusu quo pro práci novinářů návrh adaptačního zákona počítá s omezením některých povinností správců a zároveň s oslabením některých práv subjektů. V případě novinářských zpracování osobních údajů se zjednodušuje odůvodnění pro zpracování osobních údajů osob. Žurnalisti by neměli mít povinnost k rozsáhlému informování subjektů údajů, které by mohlo vést k narušení účelu zpracování a případně též ohrožení zdroje informací. U tohoto zpracování osobních údajů se rovněž modifikují omezení či ukončení zpracování v případě, že subjekt se zpracováním nesouhlasí, neboť bude stanovena výjimku z práva na omezení zpracování osobních údajů a omezení práva na námitku.

reklama
reklama

Navržená podoba výjimek rozhodně reaguje na kritická místa pravidel na ochranu osobních údajů, která by jinak omezovala práci novinářů. Obsahuje však také celou řadu obecných a neurčitých formulací, které budou dávat značný prostor Úřadu pro ochranu osobních údajů a soudům pro výklad. To lze zcela jistě považovat za správné. Nicméně to ztěžuje objektivní hodnocení výjimek před vytvořením rozhodovací praxe. Hlavním smyslem výjimek je ulehčit novinářům práci, pokud budou zpracovávat osobní údaje, aby tím nebyla dotčena svoboda tisku. Existuje totiž určitá skupina případů, pro které budou tyto výjimky potřebné (např. investigativní žurnalistika), při nichž vzniká evidence osobních údajů podléhající pravidlům GDPR, kdy by plnohodnotná regulace znemožňovala novinářům práci. Nicméně pro případy běžného psaní článků a jejich publikování nejsou výjimky potřebné. Otázkou zůstává, zda je vhodná aplikovatelnost těchto výjimek například na novináři vytvářené databáze celebrit či jiných osob, které v rámci činnosti žurnalistů vznikají, a které mohou (například v případě bulvárního obsahu) znamenat zvýšený zásah do soukromí osob.

Autor je Associate Partner ve společnosti Deloitte Legal

reklama