Upřímně řečeno moc nechápu ten údiv. Když si jen trochu připustíme, že chaos ovládl téměř všechny oblasti života, tak opravdu nevím, proč by ausgerechnet média měla být nějakou výjimkou.

Každý, kdo si pamatuje konference z období nultých let sionu, si tu atmosféru vybaví. Mladí chlapci a dívky na pódiu vysvětlují lehce prošedivělým manažerům, že přichází nová doba. Že končí čas analogu, tištěných médií a obchodů. Z každé konference jste odcházeli s vymytou hlavou a přesvědčením, že je třeba zavřít kamenné obchody, zrušit logistiku, pohřbít tištěná média a tak vůbec. S odstupem let si můžeme říci dvě věci. Zaprvé, že to všechno byly jenom kecy. Za druhé pak to, že všichni, kteří tomu uvěřili, to už mají za sebou.

reklama
reklama

PIANO V BORDELU

Pravda je, že reklamní a mediální branže byla vždy náchylná věřit, že někde existuje tajemný grál nebo tajemná říše Jana Presbytera. Ve schopnosti naletět reklamním šamanům jsou na tom lidé z naší branže zhruba stejně, jako voliči Tomia Okamury nebo Andreje Babiše. I oni věří, že konečně se objevil spasitel a že přináší zázračné řešení, které vrátí čtenáře novinám, zákazníky výrobcům a zadavatele komunikačním agenturám. Zjištění, že spasitel ani zázračné řešení nejsou, je frustrující, ale neodvratné. U českých manažerů, alespoň u většiny z nich, k tomuto prozření však zatím nedošlo.

Reklama se po zlatých devadesátých letech vrátila tam, kam patří. Dlouho jsme se citátu: "Neříkejte mé mamince, že dělám v reklamě, myslí si, že hraji na piano v bordelu" smáli a nechápali ho. Teď mu už aspoň pár lidí začíná rozumět. Strom dorůstá o sto let déle, než trvá jeho kácení, říkával Werich. My jsme v třetině růstu do normálu. Je to blbé, ale je to tak. Kňourání matadorů a tupé pohledy mladíků nic neřeší. Ve skutečnosti je to tak, že nikdo neví, kudy kam. Z marketingu se stala výkonnostní disciplína, která řeší jedinou věc - prodeje.

A pak tu jsou média, což je kapitola sama pro sebe. Ta totiž zapla svou sebedestrukci již před lety, když se většina manažerů z oboru začala chovat jako hysterické puberťačky na maturitním plese. Všichni chtěli být jako internet, zatímco internet chtěl být jako klasická média. A výsledek se dostavil. Na konci není nikdo ničím a spotřebitelé i inzerenti v tom mají bordel.

Odpovědnost za tristní stav médií mají všichni. Manažeři, novináři i zadavatelé reklamy. Pokud dnes někdo ze zadavatelů naříká nad zoufalým stavem tištěných, internetových nebo jiných médií, měl by si uvědomit, že za to může úplně stejně, jako všichni další na tomto trhu. Kdyby místo hysterického nadšení z on­linu přistupovali k tomuto médiu s rozumem, tak si mohli ušetřit ono pozdější překvapení, že se v digitálu lže a krade tak, jak se o tom žádnému jinému mediálnímu typu nikdy ani nezdálo.

TEST PRO NEVĚŘÍCÍ TOMÁŠE

Za starých časů platilo, že pro chleba se chodí k pekaři, pro zeleninu k zelináři a pro reklamu do reklamní agentury. V první dekádě se tomu většina manažerů posmívala a mluvila o globalizaci, novém vidění světa a vůbec se hovořilo terminologií, která připomínala filmové týdeníky z 50. let minulého století. Dnes už víme, že to byla zase jen další falešná iluze, která však nyní dává novou sílu tradičním médiím.

Skoro se dá říci, že manažerům na truc si čtenáři dnes opět nacházejí cestu k tištěným titulům. Pravda, zatím více v zahraničí než u nás, ale i to má své logické důvody. O nich však až někdy jindy. Podstatné je, že z tisku, odepisovaného média, je i po dvaceti letech komerčního internetu médium, které pomáhá sanovat ztrátu, jakou skoro všem mediálním domům vytváří onen kdysi opěvovaný internet. Důvod je prostý - síla tištěného slova. A ten, kdo říká, že tisk je mrtvý, že dnes je daleko důležitější internet, tak pro toho mám jednoduchý test. Co s vámi udělá, když se někde na webu objeví zpráva, že si nosíte z práce papír domů do tiskárny? Nic, že? A co se stane, až se to objeví tady v časopise i s vaší fotkou?

reklama